Právo na protest zůstává, ale demonstrovat se prodražuje

Klimatičtí aktivisté jsou zatčením a pronásledováním ohroženi obzvlášť

Původně publikováno na Global Voices

Klimatický protest v Kodani. Foto z Flickru. CC BY-NC-ND 2.0.

Tento příspěvek patří do zářijové série Global Voices Spotlight 2026 „Protest v demokracii“. Chceme v ní prozkoumat mnoho podob protestu, taktiky, jimiž mu státy berou legitimitu a potlačují ho, i složitý vztah mezi protestem a demokracií. Tuto práci můžete podpořit darem zde.

Vlády po celé Evropě používají trestní právo proti klimatickým a environmentálním demonstrantům a nic nenasvědčuje tomu, že by od toho upouštěly. Srovnávací studie zveřejněná koncem roku 2025, která zkoumala 14 zemí globálního Severu i Jihu, zjistila, že kriminalizace je součástí širšího vzorce represí. Výzkumníci nenašli jen zatýkání, ale i nové zákony proti protestům, účelové využívání stávajících zákonů a soudních postupů, sledování, obtěžování a veřejné očerňování aktivistů.

Rozsah reakce ukazují čísla. Výzkum klimatických protestů zjistil, že ve Spojeném království skončilo zatýkáním 17,2 procenta protestů, zatímco mezinárodní průměr činí 6,3 procenta. V Berlíně dostalo státní zastupitelství mezi lednem 2022 a říjnem 2025 celkem 5 681 věcí souvisejících s klimatickým hnutím Letzte Generation (Poslední generace), i když téměř polovina z nich byla nakonec zastavena.

Trend pokračuje i v roce 2026. V červenci francouzský odvolací soud potvrdil odsouzení čtyř ochránců životního prostředí za uspořádání zakázaného protestu v Sainte-Soline proti velkým zemědělským nádržím na vodu. O několik dní později byla v Turecku environmentální aktivistka Esra Işıková nepravomocně odsouzena ke dvěma letům a jednomu měsíci vězení. Předtím už strávila 42 dní ve vazbě po pokojném protestu proti rozšiřování těžby uhlí u lesa Akbelen. Podobně v Austrálii zatkla policie 138 lidí, kteří ve vytíženém přístavu zablokovali přistání uhelné lodi.

V Austrálii bylo zatčeno 138 lidí za to, že bránili uhelné lodi přistát ve vytíženém přístavu. Snímek obrazovky z YouTube.

Mezinárodní experti na lidská práva se přitom ubírají jiným směrem. V říjnu 2025 vydal Michel Forst, zvláštní zpravodaj OSN pro ochránce životního prostředí podle Aarhuské úmluvy, samostatné Zásady k právu na pokojný environmentální protest a občanskou neposlušnost. Vyzývají státy, aby občanskou neposlušnost nepoužívaly jako záminku k omezování občanského prostoru a aby sankce proti pokojným demonstrantům byly nezbytné a přiměřené. V březnu 2026 vyjádřilo Zásadám důraznou podporu několik zvláštních zpravodajů Rady OSN pro lidská práva.

Na tomto pozadí si zvláštní pozornost zaslouží dění u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku.

Co se stalo ve Štrasburku?

Štrasburský ESLP dlouho hrál důležitou roli při vymezování toho, jak daleko smějí evropské vlády zajít v omezování protestů a politického projevu. Jeho rozsudky určují standardy lidských práv pro 46 členských zemí Rady Evropy.

Environmentální protest k tomuto příběhu patří. Ve věci Bryan a ostatní proti Rusku soud shledal, že byla porušena práva aktivistů Greenpeace, kteří byli zadrženi po protestu proti těžbě ropy v Arktidě. Ve věci Friedrich a ostatní proti Polsku dospěl k podobnému závěru poté, co byli v Gdaňsku zadrženi aktivisté protestující proti dodávce uhlí. Oba případy odrážely, že Štrasburk uznává: politický protest může být nepohodlný, nekonvenční a rušivý, a přesto si zaslouží ochranu.

Pak přišla věc Ludes a ostatní proti Francii. V roce 2019 sundali aktivisté nenásilného klimatického hnutí ANV-COP21 na radnicích po celé Francii oficiální portréty prezidenta Emmanuela Macrona. Zdi nechali prázdné jako symbol toho, co považovali za nedostatečný postup vlády proti změně klimatu. Aktivisté mluvili o dočasném „rekvírování“ portrétů, francouzské úřady o krádeži.

Před ESLP aktivisté namítali, že jejich odsouzení porušilo článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech, který zaručuje svobodu projevu. Soud uznal, že jejich čin byl nenásilný, nesl politické poselství a týkal se změny klimatu, tedy nepochybně věci veřejného zájmu. Přesto v červenci 2025 poměrem hlasů pět ku dvěma shledal, že článek 10 porušen nebyl.

Většina soudců rozlišila mezi sundáním portrétů a jejich ponecháním si. Podle její úvahy samo sundání už poselství sdělilo, a odmítnutí portréty vrátit proto bylo možné potrestat jako krádež. Podmíněné pokuty ve výši 200–500 eur soud považoval za poměrně mírné. Dva nesouhlasící soudci však namítli, že oba činy nelze tak snadno oddělit: trvající nepřítomnost portrétů byla sama součástí politického poselství. Varovali také před příliš ochotným používáním trestního práva proti pokojným politickým aktivistům.

Tento případ klimatický protest z ochrany svobody projevu nevyřadil. Štrasburk ale uznal politické poselství, pokojnou povahu činu i důležitost debaty o klimatu, a přesto trestní odsouzení ponechal v platnosti. Otázka tedy nezní jen, zda je nesouhlas chráněn, ale co z té ochrany zbývá, když nesouhlas záměrně narušuje běžná pravidla.

Když má protest svou cenu

Protest spojuje dvě základní demokratické svobody: právo mluvit a právo se shromažďovat. Jeho význam ale sahá dál. Umožňuje lidem vyzývat mocné i mezi volbami, zviditelnit nesouhlas a dostat témata do veřejné debaty tam, kde zavedené politické kanály selhávají. Mnohá práva, která dnes bereme jako samozřejmost (od práv pracujících a politické účasti žen až po občanská práva a ochranu životního prostředí), neprosadily jen instituce, ale i lidé, kteří pochodovali, organizovali se a narušovali běžný chod života.

Proto má rostoucí kriminalizace protestu význam, který přesahuje osud jednotlivých aktivistů. Stát nemusí právo na protest zrušit, aby ho oslabil. Právo může na papíře zůstat chráněné, zatímco zatýkání, stíhání, finanční postihy a dlouhá soudní řízení postupně zvyšují cenu za jeho uplatnění. Už vyhlídka na zatčení nebo stíhání může ovlivnit, zda budou ostatní ochotni promluvit, shromáždit se nebo se přidat k dalšímu protestu.

Evropský systém demokracie a lidských práv se od 50. let vyvíjel tak, že postupně posiloval ochranu politického projevu, shromažďování i nesouhlasu. Hrozby pro tuto tradici nemusejí nutně přicházet v podobě plošných omezení nebo nových zákonů proti protestům. Mohou se objevit i potichu, prostřednictvím změn v tom, jak se stávající práva vykládají a jak se poměřují s veřejným pořádkem, vlastnictvím nebo trestním právem.

Rozsudek jako Ludes se může zdát úzký: pár aktivistů, několik prezidentských portrétů a poměrně malé podmíněné pokuty. Takové výklady ale pomáhají vymezit prostor, v němž se budou odehrávat budoucí protesty. Kdo sleduje kriminalizaci protestu, nemá se proto dívat jen na to, co dělají zákonodárci a vlády, ale i na méně viditelné posuny v tom, jak soudy vytyčují hranice demokratického nesouhlasu.