Co znamená připomínka 235. výročí Bois Caïman pro paměť a budoucnost Haiti

Zotročení lidé se spojili, aby se vzepřeli koloniální nadvládě

Původně publikováno na Global Voices

Účastníci připomínky Bois Caïman v hotelu Roi Christophe (Cap-Haïtien). Foto: se svolením Kenbe Kapow, použito se souhlasem.

Tento text je součástí zářijové série Global Voices „Protest v demokracii“. Chceme v ní prozkoumat různé podoby protestu, taktiky, kterými mu státy berou legitimitu a potlačují ho, i složitý vztah mezi protestem a demokracií. Tuto práci můžete podpořit darem zde.

Noc 14. srpna 1791 odstartovala řadu událostí, které změnily svět. Velká skupina zotročených lidí a vůdců vzbouřenců se sešla v Bwa Kayiman (Bois Caïman), historickém místě v haitském Severním departementu, ve městě Plaine-du-Nord.

Shromáždění vedli houngan (vúdúový kněz) Dutty Boukman a manbo (kněžka) Cécile Fatiman spolu s hlavními vůdci odporu. Sešli se na něm zotročení lidé z různých plantáží k tajnému náboženskému a politickému obřadu. Vzývali lwa a duchovní síly předků a prosili je o ochranu a sílu pro boj, který je čekal.

Tak začalo první velké protiotrokářské hnutí v Saint-Domingue (z něhož se později stalo Haiti), v němž zotročení lidé bojovali za svobodu. Ostrov Hispaniola byl tehdy rozdělen mezi dvě evropské kolonie: západní část byla francouzskou kolonií Saint-Domingue, východní španělskou kolonií Santo Domingo. Dnešní republiky ještě neexistovaly.

Saint-Domingue patřilo v té době k nejbohatším cukrovým a kávovým koloniím světa. Jeho hospodářství stálo zcela na obchodu s otroky. Aby to strašlivé lidské utrpení ukončili, spojili se zotročení lidé a vzepřeli se jedné z nejmocnějších koloniálních říší 18. století.

Spojit se k odporu

Povstání, které následovalo, spojilo různé skupiny zotročených lidí. Byli mezi nimi kreolští otroci, kteří se narodili na ostrově, mluvili haitskou kreolštinou, rozuměli francouzsky a pracovali jako řemeslníci (tesaři, kováři, zedníci, ševci) nebo jako domácí sluhové. Dále „Bossales“, zotročení lidé přivezení přímo z Afriky na négrier (otrokářské lodi), kteří snášeli nejtvrdší pracovní podmínky a kruté tělesné tresty, a přesto si uchovali africké kořeny, jazyky, písně a vúdúové tradice. A konečně domácí neboli „elitní“ otroci, kteří v domech pánů sloužili jako sluhové, kuchaři, osobní strážci, kadeřníci, kojné, cochers (kočí koňských povozů) nebo commandeurs (dozorci otroků na plantážích).

V tomto krutém prostředí byly zotročené ženy často sexuálně zneužívány kolonisty, z čehož vzešlo míšenecké obyvatelstvo. Dozorci na plantážích byli často nuceni vymáhat pravidla s velkou přísností. Majitelé plantáží se snažili poštvat tyto skupiny proti sobě, hnutí však našlo silnou oporu v les Nègres Marrons (maronech), kteří utekli z plantáží a dolů a uchýlili se do hor, aby odtud vedli odboj.

Nelidské zacházení

Otroci na plantážích tehdy tvořili drtivou většinu zotročeného obyvatelstva Saint-Domingue. Vykonávali nejtěžší práce a dřeli v neúprosném rytmu od svítání hluboko do noci. Když po týdnech v podpalubí otrokářských lodí z Afriky do Ameriky dorazili do koloniálních přístavů, vypalovali jim rozžhaveným železem znamení, která označovala totožnost a vlastnictví. Cejch nesl i zdravotní údaje nebo záznam o dřívějších pokusech o útěk.

Zotročené lidi běžně bili biči a řemeny ze sušené kravské kůže, které jim rozdíraly kůži a zanechávaly velké krvavé rány. Mezi další tresty patřilo spoutání v temných sklepích na několik dní, často bez jídla. Když se někdo vzbouřil, mohl dozorce přinutit jiného otroka, aby mu uřízl ucho, ruku nebo nohu, jako krutou výstrahu pro ostatní na plantáži.

Obraz Toussainta Louverture na pozadí haitské vlajky, vytvořený z prvků Canva Pro.

K nejkrutějším trestům patřilo veřejné věšení, stínání nebo mučení. Těmto krutým trestům čelili dopadení uprchlíci a úmrtnost na plantážích byla vysoká. Když zotročení lidé zestárli nebo zeslábli natolik, že nemohli těžce pracovat, často je nechali opuštěné zemřít, nebo je majitelé plantáží, kteří je považovali za přítěž, popravili.

Na rozdíl od domácích otroků a dozorců, kteří měli přístup k lepšímu jídlu, přežívali otroci na polích a v dolech hlavně o vodě a manioku. To spolu s otřesnými pracovními podmínkami a rozšířeným odlidštěním nakonec vyvolalo masový kolektivní odpor, z něhož vzešlo povstání Bois Caïman.

Od boje ke svobodě

Vzbouřenci vedli z hor partyzánskou válku. Se zbraněmi jako praky, nože, mačety a šípy přepadávali koloniální vojáky, brali jim zbraně, otravovali vodní zdroje a zvířata a vypalovali plantáže i domy na nich. Útoky většinou podnikali v noci, když kolonisté spali.

Vybudovali také silnou zpravodajskou síť. Zotročení lidé, od domácích sluhů po kočí, působili jako zvědové a posílali velitelům vzbouřenců informace o ukrytých zbraních. Signály přes hory předávali pomocí kònn lanbi (lasturových rohů) a bubnů. Vúdúové obřady pomáhaly bojovníky připravit. Koupali se v přírodních bylinných směsích a pro ochranu používali zvláštní prášky.

Po obřadu v Bois Caïman pokračoval boj proti otroctví dalších 12 let pod vedením klíčových osobností, jako byli Toussaint Louverture, Jean-Jacques Dessalines, Henri Christophe, Alexandre Pétion, François Capois a Jean-Pierre Boyer. Ústřední roli při udržení revoluce sehrály i ženy, mezi nimi Marie-Jeanne Lamartinière, Sanité Bélair, Catherine Flon a Claire Heureuse.

Hnutí nakonec vyústilo v bitvu u Vertières 18. listopadu 1803, v níž povstalecká armáda porazila francouzská koloniální vojska v západní části Saint-Domingue. Toto vítězství ukončilo otroctví v bývalé kolonii a vedlo k vyhlášení první černošské republiky na světě: haitské nezávislosti 1. ledna 1804. Později, při sjednocení ostrova za prezidenta Boyera v roce 1822, bylo otroctví formálně zrušeno i ve východní, španělsky mluvící části. (Za prezidenta Boyera obsadila haitská vláda východní část ostrova, dříve Santo Domingo. Okupace začala 9. února 1822 a skončila o 22 let později, 27. února 1844, kdy východní část vyhlásila nezávislost na Haiti.)

Dnešní pohledy

U příležitosti 235. výročí této významné historické události v Bois Caïman se 14. srpna 2026 konaly po celé zemi různé společensko-kulturní a vúdúové akce, konference a debaty. Jednu z nich uspořádal v Cap-Haïtien kolektiv Kenbe Kapow, který v roce 2025 založila skupina mladých lidí. Podle generálního tajemníka Kenbe Kapow Petersona Julese, který s Global Voices mluvil přes WhatsApp, funguje kolektiv jako advokační skupina: požaduje od místních úřadů odpovědnost, zvyšuje občanské povědomí a povzbuzuje lidi k politické angažovanosti.

Kromě politiků se na akci sešly osobnosti z akademické, literární a kulturní oblasti. Na programu byly vlastenecké písně, taneční vystoupení a diskuse o roli Bois Caïman v tom, že se Haiti stalo první nezávislou černošskou republikou na světě. Řečníci také zdůrazňovali potřebu národní jednoty při řešení mnohovrstevnatých problémů Haiti, zejména trvající politické krize, násilí gangů a rozšířené beznaděje ve společnosti.

Mluvčí Kenbe Kapow Karlin Georges Le Pont promlouvá k davu. Foto: se svolením Kenbe Kapow, použito se souhlasem.

Mluvčí Kenbe Kapow Karlin Georges Le Pont přirovnal historickou maronáž k dnešním problémům země a zdůraznil význam osobní i společné odpovědnosti:

Nou te genyen yon etap mawon, mawonaj kote esklav yo pou te ka soti sou difikilte dominasyon nan chan yo te pran chimen mòn, men yo pa t pran l pou yo te kapab deresponsabilize yo. Se te yon fòm rezistans ke moman an te mande, e pandan yo te nan mawon yo te reflechi sou kouman yo kapab pran libète yo. Si n ap eseye fè yon paralèl ak epòk sa yo, jodi a n ap viv nan yon epòk mawonaj kote ayisyen an mawon tèt li, ayisyen an mawon peyi l, ayisyen an mawon moun li ye a. Kontrèman ak ansyen mawon yo ki te mawon pou te kapab cherche libète, nou menm nou mawon paske nou di nou fatige, nou pap batay ankò. An nou soti nan etap mawonaj la pou nou vin nan etap kongrè a, etap ransebleman an ak tout fòs viv patriyòt nasyon an pou nou chita pou yon Ayiti miyò pou tout moun.

Nou te genyen yon etap mawon, mawonaj kote esklav yo pou te ka soti sou difikilte dominasyon nan chan yo te pran chimen mòn, men yo pa t pran l pou yo te kapab deresponsabilize yo. Se te yon fòm rezistans ke moman an te mande, e pandan yo te nan mawon yo te reflechi sou kouman yo kapab pran libète yo. Si n ap eseye fè yon paralèl ak epòk sa yo, jodi a n ap viv nan yon epòk mawonaj kote ayisyen an mawon tèt li, ayisyen an mawon peyi l, ayisyen an mawon moun li ye a. Kontrèman ak ansyen mawon yo ki te mawon pou te kapab cherche libète, nou menm nou mawon paske nou di nou fatige, nou pap batay ankò. An nou soti nan etap mawonaj la pou nou vin nan etap kongrè a, etap ransebleman an ak tout fòs viv patriyòt nasyon an pou nou chita pou yon Ayiti miyò pou tout moun.

Prošli jsme obdobím maronáže, kdy zotročení utíkali před krutou nadvládou na polích do hor. Nedělali to ale proto, aby se zbavili odpovědnosti. Byla to forma odporu, kterou si ta doba žádala. Když byli v horách, přemýšleli, jak dosáhnout svobody. Pokud bychom to chtěli srovnat s dneškem, žijeme v době novodobé maronáže, kdy se Haiťané schovávají sami před sebou, před svou zemí a před tím, kým jsou. Na rozdíl od dávných maronů, kteří utíkali, aby hledali svobodu, my utíkáme, protože říkáme, že jsme unavení a už bojovat nebudeme. Opusťme tohle období maronáže a vstupme do období sjezdu, do období, kdy se všechny živé vlastenecké síly národa sejdou a společně zasednou k lepšímu Haiti pro všechny.

Prošli jsme obdobím maronáže, kdy zotročení utíkali před krutou nadvládou na polích do hor. Nedělali to ale proto, aby se zbavili odpovědnosti. Byla to forma odporu, kterou si ta doba žádala. Když byli v horách, přemýšleli, jak dosáhnout svobody. Pokud bychom to chtěli srovnat s dneškem, žijeme v době novodobé maronáže, kdy se Haiťané schovávají sami před sebou, před svou zemí a před tím, kým jsou. Na rozdíl od dávných maronů, kteří utíkali, aby hledali svobodu, my utíkáme, protože říkáme, že jsme unavení a už bojovat nebudeme. Opusťme tohle období maronáže a vstupme do období sjezdu, do období, kdy se všechny živé vlastenecké síly národa sejdou a společně zasednou k lepšímu Haiti pro všechny.

Sterline Civil hovoří o potřebě občanské povinnosti a činů. Foto: se svolením Kenbe Kapow, použito se souhlasem.

Politička a bývalá vysoká státní úřednice Sterline Civil zdůraznila, že je potřeba plnit občanské povinnosti a jednat, ne řečnit. Haiťané podle ní „musí pracovat na tom, aby ukázali, že jsou“ odkazu Bois Caïman „hodni“. „Jinak,“ prohlásila, „nikdy neuspějeme a budeme jen dál pronášet velké projevy.“

V podobném duchu zdůraznila architektka a místní představitelka Wideline Pierre potřebu jednoty a společného cíle. Pokud se podle ní Haiťané chtějí vymanit ze současné společenské, politické a hospodářské situace, „musí si uvědomit, že jednota, konbit (společná práce) a solidarita jsou to, co nás jako národ definuje“.

Nové Bois Caïman?

Dominique Dupuy, bývalá ministryně a velvyslankyně Haiti při UNESCO, navrhla:

Se yon dezyèm Bwa Kayiman nou bezwen, se yon dezyèm chita nou bezwen, yon dezyèm gran ransebleman, yon dezyèm gwo konba nou bezwen. Se tout ayisyen nan tout orizon, patisipan yo, sa ki deyò yo, ak vwazinaj nou, zanmi nou, ak kominite nou ki ka leve jou an kò pou Ayiti, pou Ayiti zansèt yo te imajine a, pou Ayiti pitit nou yo merite a, pou yon Ayiti kote nou pap sèlman sibi jou après jou nan chèche lavi, men nan chèche lavi nou jwenn li pandan nou vivan.

Se yon dezyèm Bwa Kayiman nou bezwen, se yon dezyèm chita nou bezwen, yon dezyèm gran ransebleman, yon dezyèm gwo konba nou bezwen. Se tout ayisyen nan tout orizon, patisipan yo, sa ki deyò yo, ak vwazinaj nou, zanmi nou, ak kominite nou ki ka leve jou an kò pou Ayiti, pou Ayiti zansèt yo te imajine a, pou Ayiti pitit nou yo merite a, pou yon Ayiti kote nou pap sèlman sibi jou après jou nan chèche lavi, men nan chèche lavi nou jwenn li pandan nou vivan.

Potřebujeme druhé Bwa Kayiman, druhé společné zasedání, druhé velké shromáždění a druhou velkou bitvu. Jsou to všichni Haiťané ze všech koutů, ti přítomní i ti v zahraničí, spolu s našimi sousedy, přáteli a komunitou, kdo může nad Haiti znovu nechat vyjít slunce. Pro Haiti, jaké si představovali naši předkové, pro Haiti, jaké si zaslouží naše děti, a pro Haiti, kde nebudeme den za dnem jen přežívat a hledat život, ale kde ho najdeme, dokud jsme naživu.

Potřebujeme druhé Bwa Kayiman, druhé společné zasedání, druhé velké shromáždění a druhou velkou bitvu. Jsou to všichni Haiťané ze všech koutů, ti přítomní i ti v zahraničí, spolu s našimi sousedy, přáteli a komunitou, kdo může nad Haiti znovu nechat vyjít slunce. Pro Haiti, jaké si představovali naši předkové, pro Haiti, jaké si zaslouží naše děti, a pro Haiti, kde nebudeme den za dnem jen přežívat a hledat život, ale kde ho najdeme, dokud jsme naživu.

Znovu rozdmýchaný protest

Na samotném historickém místě se při připomínce 235. výročí sešli houngani, manbo a další lidé z departementu Artibonite, oblasti těžce zasažené násilím gangů, aby uctili své předky. Účastníci přišli v pestrých afrokaribských oděvech zdobených symboly vèvè a portréty lwa.

Vzduch se chvěl zvuky tradičních nástrojů, mezi nimi tanbou (bubnů), klòch (zvonců) a chachà (chřestidel). Na pozemky Bois Caïman přišly davy diváků. Pódium a reproduktory tam navozovaly atmosféru tradiční hudbou, rasin a protestními písněmi.

Panoval společný duch sounáležitosti v písni, tanci i protestu. Účastníci procházeli místem s transparenty, na nichž byla přímá poselství a požadavky: Ayiti pou Vodou, Vodou pou Ayiti (Haiti pro vúdú, vúdú pro Haiti); Aba Jezi kolon (Pryč s koloniálním Ježíšem); Nou mande Leta bay peyi a sekirite (Žádáme, aby vláda zajistila zemi bezpečnost); Nou mande pou Leta retire 52/100 li bay legliz nan bidjè a (Žádáme, aby stát z národního rozpočtu odebral 52 procent přidělených církvím); Jezi fè nou esklav, Desalin libere nou (Ježíš nás zotročil, Dessalines nás osvobodil) a Viv Ewò yo (Ať žijí hrdinové).

Zakladatelé Haiti přežili transatlantický obchod s otroky, porazili armádu Napoleona Bonaparta a změnili běh dějin. Navzdory tomuto historickému eposu ale boj o skutečnou svobodu zdaleka neskončil.

Dvě stě dvacet dva let po získání nezávislosti zůstává Haiti jedinečným symbolem lidské svobody. Země však dál trpí chudobou, chronickou politickou nestabilitou, systémovou korupcí, násilím gangů a zahraničním vměšováním.

Haiti přesto má prostředky potřebné k tomu, aby jeho lidé žili důstojně, jak si to přáli předkové. Boj za plnou suverenitu, hospodářskou svobodu a sociální spravedlnost ale zůstává nedokončený.

Největší výzvou pro Haiťany na cestě z této vleklé krize je potřeba nové politické a hospodářské třídy a spolu s ní i nového modelu občanské společnosti. Tato nová generace vůdců musí mít opravdový závazek vůči Haiti, jasnou vizi a ochotu odložit osobní zájmy a dát přednost blahu národa.