EndSARS se stalo něčím víc než protestem proti policejní brutalitě. Stalo se vstupní branou do politického vědomí.

Původně publikováno na Global Voices

Demonstranti na protestu EndSARS v nigerijském Lagosu. Foto: Kaizenify přes Wikimedia Commons. Licence: CC BY-SA 4.0.

Tento text Cali-Dibanga Nshuy je součástí zářijové série Global Voices Spotlight 2026 „Protest v demokracii“. Touto sérií chceme prozkoumat mnoho podob protestu, taktiky, jimiž je státy zpochybňují a potlačují, i složitý vztah mezi protestem a demokracií. Naše zpravodajství můžete podpořit darem zde.

V říjnu 2020 vyšly tisíce mladých Nigerijců do ulic a žádaly konec policejní brutality.

Co začalo jako kampaň proti Zvláštní protiloupežné jednotce (SARS), rychle přerostlo v něco mnohem většího. Mladí Nigerijci nežádali jen konec policejního násilí. Dávali průchod letům frustrace z nezaměstnanosti, nebezpečí, špatného vládnutí, hospodářských těžkostí a z toho, že nemají slovo při politickém rozhodování.

Pro generaci, o které se často říkalo, že se o politiku nezajímá, se #EndSARS stalo chvílí probuzení.

Jenže o šest let později je jeho odkaz nejednoznačný.

Protesty posílily politické vědomí části mladých Nigerijců a přivedly je k větší účasti na volbách, správě věcí veřejných a aktivismu. U jiných ta zkušenost vyvolala strach, nedůvěru a deziluzi. Někteří začali hledat příležitosti a budoucnost mimo Nigérii, protože měli pocit, že doma si ji vybudovat nemohou.

Totéž hnutí, které mladým Nigerijcům říkalo „Musíte se zapojit“, mohlo jiné dovést k myšlence „Musím odejít“.

Nigérie se blíží dalším všeobecným volbám v roce 2027 a otázka už nezní jen, co se během #EndSARS stalo. Zní: Co po sobě #EndSARS zanechalo?

Chvíle, kdy generace našla svůj hlas

Před #EndSARS se o nigerijské mládeži často říkalo, že se formální politiky účastní jen málo. Mladé lidi sice vybízeli k volbám, ale mnozí zůstávali stranou politických stran a institucí. Protesty tenhle obraz narušily.

Přes sociální sítě i v ulicích mladí Nigerijci ukázali, že se dokážou organizovat mimo tradiční politické struktury. Vybírali peníze, koordinovali zdravotní pomoc, sdíleli informace a vytvářeli sítě, které sahaly za hranice Nigérie.

Hnutí také ukázalo politickou sílu digitálního prostoru. Sociální sítě mladým lidem umožnily dokumentovat policejní zvůli a komunikovat mezi sebou, aniž by se museli plně spoléhat na tradiční média nebo politické organizace.

Pro mnoho účastníků ta zkušenost změnila jejich chápání občanství. Už nebyli jen lidmi, kteří nigerijskou politiku sledují z postranní čáry, ale aktivními účastníky.

Politolog Solomon Temitope Omotayo v roce 2025 zkoumal na vzorku 400 respondentů vztah mezi protesty EndSARS a politickou účastí mladých. Jeho výzkum zjistil statisticky významný pozitivní vztah mezi účastí na protestech a pozdější politickou angažovaností. Víc než polovina respondentů uvedla, že se po protestech víc zapojuje do voleb a veřejné správy.

Omotayovy závěry naznačují, že pro mnoho mladých Nigerijců se #EndSARS stalo něčím víc než protestem proti policejní brutalitě. Stalo se vstupní branou do politického vědomí.

Novější studie Toyina Seguna Onayinky, Omololy Oluwasoly a Obasanja Josepha Oyedeleho tuto úvahu rozvíjí dál. Jejich výzkum z roku 2026 zkoumá EndSARS a pozdější hnutí „Obidient“ jako formy politického aktivismu zprostředkovaného médii.

Výzkumníci našli významné souvislosti mezi aktivismem na sociálních sítích a tím, zda mladí lidé zamýšlejí volit a ucházet se o politické funkce.

Jejich zjištění ale obsahují důležitý rozpor: větší politická mobilizace se automaticky neproměnila v politickou moc.

Větší politická mobilizace nezaručuje politickou změnu

Aktivismus, který studie zkoumala, nezměnil výsledek prezidentských voleb v roce 2023. Ten rozdíl je podstatný.

Hnutí může změnit, jak generace chápe politiku, i když hned nezmění, kdo drží politickou moc nebo jak fungují politické instituce.

Navíc se násilí kolem demonstrací, zejména události střelby v Lekki v roce 2020, stalo pro mnoho účastníků určující vzpomínkou. Mnoho mladých Nigerijců věřilo, že protest je v demokracii legitimní způsob, jak požadovat změnu. Jejich zkušenost během protestů #EndSARS a po nich jim ale ukázala, že využití tohoto demokratického práva pro ně může mít vážné osobní následky.

Výzkum Khadijah Sanusi Gumbi a Yahayi T. Baby zjistil kolem protestů #EndSARS doklady o deficitu politické důvěry, zejména pokud jde o odpovědnost vlády, transparentnost a chování policie. Olatunde Olayinka Ayinde, Oluwasemiloore Peace Atere, Ugonna Ibeawuchi a jejich kolegové zase zjistili u demonstrantů ve srovnání s lidmi, kteří neprotestovali, vyšší míru psychické tísně, deprese, úzkosti a posttraumatické stresové poruchy.

Tatáž zkušenost, která některé mladé demonstranty vtáhla hlouběji do politiky, přivedla jiné k pochybnostem, zda se politický systém vůbec někdy může doopravdy změnit.

Pro některé se stala důvodem zůstat zapojení: organizovat, volit nebo zvažovat kandidaturu.

Jiní ztratili iluze. Zklamání, nejistota a frustrace vedly část z nich k tomu, že od politiky ustoupili, zatímco další začali zvažovat jinou odpověď: z Nigérie úplně odejít.

Výsledkem je generace, která na tutéž určující chvíli reaguje velmi rozdílně.

Od protestu k „japa“

Léta po #EndSARS se také kryla s rostoucím rozšířením výrazu „japa“. Jde o jorubské slovo, které znamená utéct nebo prchnout a které se začalo běžně spojovat s odchodem z Nigérie, zvlášť u mladých lidí hledajících lepší příležitosti jinde.

Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že #EndSARS způsobilo odchod nigerijské mládeže do ciziny.

Rozhodnutí o migraci ovlivňuje mnoho faktorů: nezaměstnanost, inflace, nebezpečí, vzdělání, špatná infrastruktura, omezené příležitosti a touha po lepší kvalitě života.

Zkušenost #EndSARS ale může tvořit součást širšího příběhu o tom, jak někteří mladí Nigerijci začali vidět svou budoucnost.

Antropoložka Jing Jing Liu ve svém výzkumu fenoménu japa vedla rozhovory s mladými Nigerijci o jejich zkušenostech s migrací. Její práce naznačuje, že odchod z Nigérie se ne vždy chápe jen jako ekonomický propočet. Někteří lidé o migraci mluví jako o útěku a přežití.

Ve své studii z roku 2024 Middle-class youth fleeing Nigeria: rethinking African survival migration through the Japa phenomenon (Mladí ze střední třídy prchají z Nigérie: nový pohled na africkou migraci za přežitím prizmatem fenoménu japa) Liu vyzpovídala 21 mladých Nigerijců ve věku 20 až 35 let a zkoumala naléhavost, která provázela jejich rozhodnutí odejít.

Její výzkum ukazuje, že hospodářský úpadek, dlouhodobá nejistota a frustrace z toho, kam Nigérie směřuje, mohou vyvolat pocit, že odejít je nutnost, ne volba.

V dalším textu, „Japa, or to flee or to run: Nigerian youth and the urgency of departure“ (Japa neboli prchnout či utéct: nigerijská mládež a naléhavost odchodu), se Liu zabývá významem samotného slova. Výraz „japa“ zachycuje něco silnějšího než prosté stěhování z jedné země do druhé. Může vyjadřovat naléhavou potřebu uniknout poměrům, které mladí lidé už podle svého pocitu nedokážou snášet.

Další výzkumníci, Faith Adeyanju, Bukola Alao, Oyedamade Opakunbi a Toluwalase Ajibade, podobně zkoumali „japa“ jako strategii přežití. Jejich výzkum mezi faktory, které nigerijskou mládež ženou k migraci, řadí nezaměstnanost, nebezpečí, nenaplněné ambice a slabý hospodářský rozvoj.

Tyto studie ukazují, proč mladí Nigerijci odcházejí. Neprokazují, že by jejich migraci přímo způsobilo #EndSARS.

Tenhle vztah si zaslouží další zkoumání, a to skrze příběhy samotných lidí.

Možná nejpozoruhodnějším odkazem #EndSARS je, že mladí Nigerijci na tu zkušenost nereagovali stejně.

Jeden mladý člověk mohl z protestů odejít s myšlenkou: „Musím se víc zapojit do politiky.“

Jiný mohl dojít k závěru: „Tady si budoucnost nevybuduju.“

A někteří udělali obojí: odešli z Nigérie a dál se angažují v její politice ze zahraničí. To komplikuje představu, že migrace nutně znamená politickou pasivitu. Nigerijec může opustit zemi, aniž by opustil debatu.

Šest let poté zůstává #EndSARS něčím víc než protestem, na který se vzpomíná kvůli tomu, co se stalo v roce 2020. Změnilo, jak mnoho mladých Nigerijců chápe občanství, společné jednání a svůj vztah k moci. Problémy, které lidi vyhnaly do ulic, sice nevyřešilo, ale zanechalo po sobě generaci, která je ochotnější se ptát, organizovat a požadovat odpovědnost.