Přístup k právu v ubývajícím prostoru: budovat sítě, které ukončí apatridii

Lidem bez státní příslušnosti a těm, komu hrozí, že o ni přijdou, může tahle křehkost určovat každou část života

Původně vyšlo na Global Voices

Foto Katrin Bolovtsova na Pexels. Volně k užití podle licence Pexels.

Esej napsali Elgene Lutshiti, Palesa Maloisane a Thandeka Chauke; text poskytlo hnutí The Global Movement Against Statelessness (GMAS), obsahový partner Global Voices. Je součástí série Spotlight, kterou Global Voices vydávaly v červenci 2026 pod názvem „Bez státní příslušnosti”. Série přibližuje, co apatridie znamená a jak lidem ztěžuje pohyb, vzdělávání, přístup k politice a mnoho dalšího. Tuhle práci můžete podpořit darem zde.

Spousta lidí bere občanství jako danost. Tiše leží v pozadí v podobě rodného listu, občanského průkazu, pasu a pocitu, že někam patřím. Pro lidi zasažené apatridií ale právní identita žádnou kulisou není. Je čárou mezi začleněním a vyloučením, mezi tím, jestli se člověk může podílet na životě společnosti, nebo musí žít v jejím stínu.

V Jihoafrické republice je to vidět na životech mnoha mladých lidí, kteří se v zemi narodili a vyrostli v ní, a přesto se nedostanou k občanství ani k dokladům, ačkoli na ně mají právní nárok. Paragraf 4 odst. 3 jihoafrického zákona o občanství (South African Citizenship Act) otevírá cestu k občanství části lidí narozených v JAR rodičům, kteří nebyli ani jihoafrickými občany, ani trvalými rezidenty. Na papíře by to mělo být schůdné. V praxi žadatelé narážejí na nejasné postupy, nejednotné rozhodování, nekonečné prodlevy, chybějící záznamy a na úřední soustavu, která, ať už z nedbalosti, nebo záměrně, spíš vyčerpává, než řeší.

Právě tady je potřeba brát vážně slova „přístup k právu”. Přístup ke spravedlnosti není jen o tom, jestli si člověk nakonec sežene advokáta. Je i o tom, jestli je zákon srozumitelný, jestli jsou postupy dostupné, jestli úředníci právo uplatňují jednotně a jestli existuje smysluplný způsob, jak volat stát k odpovědnosti, když se práva v praxi upírají.

Ve zmenšujícím se občanském prostoru jsou tyhle otázky ještě naléhavější. V mnoha zemích pracují neziskové organizace i advokáti hájící veřejný zájem s menšími prostředky, s těžší administrativní zátěží a v politickém klimatu, které je vůči lidem na okraji čím dál nepřátelštější.

V Jihoafrické republice naznačuje vládou schválená revidovaná bílá kniha o občanství, přistěhovalectví a ochraně uprchlíků (Revised White Paper on Citizenship, Immigration and Refugee Protection) možnou zásadní přestavbu právního rámce. O tom, co bude znamenat pro ochranu lidí bez státní příslušnosti, se stále vede spor, a vede se přesně ve chvíli, kdy komunity a organizace, které to umějí sledovat, na to mají nejmíň sil.

Úzce právní odpověď proto nestačí. Apatridie a vylučování z občanství si žádají celý právní ekosystém.

Ten ekosystém začíná v komunitě. Lidé, kterých se apatridie týká, obvykle jako první vědí, kde systém selhává: na kterých úřadech lidi odbývají, jaké doklady se vyžadují bez opory v zákoně, které překážky se opakují po generace a co doopravdy funguje. Budovat právní ekosystém znamená vytvářet struktury, v nichž tohle vědění udává směr a v nichž se dotčené komunity berou jako spoluautorky strategie, ne jako pasivní příjemci pomoci. Ukazuje to kolektiv This Is Home, který sdružuje mladé Jihoafričany narážející na překážky v cestě k občanství: vyprávěním příběhů, organizováním a prosazováním změn dbá na to, aby prožitá zkušenost formovala právní reformu i porozumění veřejnosti, ne jako doplněk strategie, ale jako její základ.

Právní poradny a neziskové organizace bývají prvním místem, kam přijde člověk, kterého na úřadě odmítli nebo který neví, jestli ho zákon vůbec chrání. Převádějí složitá pravidla do praktické rady, budují důvěru tam, kde formální systémy napáchaly škodu, a hlavně vidí napříč jednotlivými případy vzorce, z nichž je poznat, kdy je osobní problém zároveň problémem systémovým. V tu chvíli začnou být klíčová širší partnerství.

Významnou vrstvu podpory umějí přidat soukromé advokátní kanceláře. Advokáti pracující pro bono pomohou s jednotlivými žádostmi, s urgencemi na úřadech i s přezkumy, takže neziskovým organizacím uvolní ruce pro hlubší systémovou práci. Když poradny odhalí vzorec, který vyžaduje strukturální zásah, mohou partneři ze soukromého sektoru dodat prostředky na strategické soudní spory, výzkum i přípravu podání. Hodnota pro bono práce ale netkví v počtu darovaných hodin. Tkví v tom, jestli taková pomoc posílí to, co už komunity a neziskový sektor dělají.

Ve zmenšujícím se občanském prostoru stojí viditelnost, kterou hnutí a dotčené komunity potřebují, na spolehlivé infrastruktuře, na síti podpory a na mezinárodní solidaritě: na trvalých systémech předávání případů, na sdílených zdrojích a na skutečném propojení přes hranice, které zesiluje prosazování změn a pomáhá hledat regionální odpovědi na zásadní otázky lidských práv. Strategické soudní spory mohou být v téhle síti důležitým nástrojem, nesmějí se ale zaměňovat za celou strategii. Soud dokáže odhalit nezákonnou praxi úřadů, přinutit úřady rozhodnout, vyjasnit právní povinnosti a zajistit nápravu pro jednotlivce i skupiny. Rozsudky se ale samy nevykonají. Rozhodnutí může otevřít právní prostor, jenže pak je obvykle potřeba dlouhá práce, aby úředníci změnili postupy, aby dotčení lidé znali svá práva, aby se k proceduře dostali i budoucí žadatelé a aby stát nesl odpovědnost i po skončení případu.

Platí to zvlášť u občanství a dokladů, kde vyloučení nevzniká jedním aktem, ale byrokracií. Člověk nemusí dostat formální zamítnutí. Stačí, když mu řeknou, ať přijde jindy, ať donese další doklady, které zákon nevyžaduje, ať počká na rozhodnutí bez termínu nebo ať si problém vyřeší v interním systému, ke kterému se nedostane. Takovou úřední neprůhlednost je těžké napadnout, protože je pomalá, technická a vyčerpávající. A je hluboce škodlivá. Právě proto, že vyloučení funguje takhle, po kouskách, úředně a mimo dosah, si s ním žádný jednotlivý hráč v ekosystému neporadí sám. Poučení z jihoafrického paragrafu 4 odst. 3 není jen to, že zákony o občanství se musí pořádně uplatňovat. Je to i poznatek, že právní nárok sám o sobě nevede k právnímu uznání. Právo, ke kterému se v praxi nelze dostat, zůstává křehké. A lidem bez státní příslušnosti i těm, komu hrozí, že o ni přijdou, může tahle křehkost určovat každou část života.

Ve zmenšujícím se občanském prostoru se ta křehkost prohlubuje. Trvalé sítě podpory nejsou doplňkem právní strategie. Jsou tou strategií, od komunity přes poradnu k soudu a zase zpátky. Jejich budování vyžaduje, aby neziskový sektor a advokátní kanceláře spolupracovaly ohleduplně. Vyžaduje po právnících, aby nejdřív naslouchali a teprve pak vedli. A po nás všech chce pochopení, že nejde jen o technický právní úkol. Je to projekt uznání, sounáležitosti a odpovědnosti, v němž nejvíc dotčení lidé nejsou pouhými nositeli práv, kterým se má pomoci, ale partnery, jejichž vedení musí utvářet každou část odpovědi.

Palesa Maloisane je advokátka pro lidská práva a veřejný zájem v organizaci Lawyers for Human Rights se sídlem v jihoafrickém Johannesburgu; dlouhodobě se věnuje ústavnímu a správnímu právu včetně práva na státní příslušnost, apatridie, feministických strategických sporů a genderové rovnosti. Thandeka Chauke je mezinárodní právnička v oblasti lidských práv a vede advokační práci hnutí Global Movement Against Statelessness. Elgene Lutshiti je ředitelem v advokátní kanceláři Cliffe Dekker Hofmeyr, kde působí v oddělení Pro Bono & Human Rights.