Soudy ani odbory zaměstnance v Kazachstánu neochrání

Reformy a novely zákoníku práce daly vždy na první místo zaměstnavatele

Původně vyšlo na Global Voices

Foto: Zhanara Karimova. Použito se svolením.

Text napsal Almas Kaisar pro Vlast.kz a vyšel 16. července 2026. Upravená verze vychází na Global Voices v rámci mediálního partnerství.

V první polovině června 2026 se Kazachstánem přehnala vlna pracovních protestů — od dolu společnosti Kazakhmys ve středu země po fosforový závod na jihu. Byla to ostrá připomínka toho, že otázka práv zaměstnanců je pořád těsně pod povrchem.

Stávky byly spontánní a navázaly na sérii akcí za práva zaměstnanců, které úřady označují za „nezákonné” — a které by podle odborníků zákonnou cestou prakticky nešlo zorganizovat.

Vláda prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva prosadila v posledních letech několik novel zákoníku práce, které měly údajně chránit práva zaměstnanců a posílit kolektivní vyjednávání.

Nezávislí odboráři, badatelé i obránci lidských práv ale tvrdí, že šlo jen o kosmetické úpravy a že pracovní právo zůstává represivní a nahrává hlavně zájmům zaměstnavatelů.

Odborníci, které Vlast oslovila, se navíc shodují, že jádrem problému zůstává chybějící nezávislé soudnictví, které by dokázalo zaručit spravedlivé projednání jakéhokoli pracovního sporu.

Represivní ovzduší

Na papíře jsou odbory hlavní institucí, která hájí práva zaměstnanců. V Kazachstánu jsou ale už přes tři desetiletí pod trvalým tlakem.

„Situace kolem toho tlaku je velmi složitá,” říká Kospan Kosšygulov, který vede odborový svaz palivového a energetického sektoru, jeden z posledních nezávislých odborů v Kazachstánu. „V [západním městě] Mangistau se skupině zaměstnanců podařilo založit místní pobočku v ropné firmě. Rozhodli se do našich odborů oficiálně vstoupit a všech pět jich okamžitě vyhodili. Vedení prostě prohlásilo, že za to může jejich špatná práce.”

Podle Kosšygulova se nezávislé odbory snažily řešit tvrdý podstav, kdy jeden člověk musel dělat práci tří specialistů. Uvedl:

Zkusili [zaměstnanci] přes odbory ty dvě práce navíc odmítnout a dostali za to výpověď. Šli jsme s tím k soudu, jenže všechny instance — až po kasační soud [nejvyšší soud v zemi] — daly za pravdu zaměstnavateli.

Zkusili [zaměstnanci] přes odbory ty dvě práce navíc odmítnout a dostali za to výpověď. Šli jsme s tím k soudu, jenže všechny instance — až po kasační soud [nejvyšší soud v zemi] — daly za pravdu zaměstnavateli.

Podobné příběhy vyprávěla i řada dalších odborových aktivistů.

Ropná čerpadla v západní Aktobské oblasti. Foto: Daniyar Mussirov. Použito se svolením.

Andrej Prigor, předseda odborového sdružení Amanat, nejmenšího ze tří celostátně uznávaných odborových svazů v Kazachstánu, říká, že podobné represivní praktiky mají v zemi dlouhou historii.

„Ty represe pokračují a potrvají, dokud se nezmění celé uspořádání moci. V jednotlivých regionech třeba soudy vždycky drží se zaměstnavateli; skoro jako by měli postavení státu ve státě,” řekl Prigor.

Podle něj je dalším velkým problémem to, že se podle zákona může organizace zaregistrovat jako odborový svaz jen tehdy, má-li pobočky nejméně v polovině regionů země.

Tenhle požadavek je pro organizátory prakticky nesplnitelný, ať dělají v těžbě ropy, nebo ve filmu.

Především podnikatelský zákoník

Kazachstánská státní inspekce práce má jako úřad odpovědný za vymáhání pracovního práva teoreticky posuzovat stížnosti na porušování práv zaměstnanců.

Jenže jak řekl Vlasti pracovní právník Muslim Chasenov, její vymáhací pravomoci jsou dost slabé, hlavně kvůli přebujelému vlivu podnikatelského zákoníku přijatého v roce 2015. Poznamenal:

Podnikatelský zákoník ukládá firmám každou kontrolu předem ohlásit a inspektoři smějí prověřovat jen body z předem daných kontrolních seznamů, které pokrývají jen zlomek toho, co kazachstánské pracovní právo vyžaduje.

Podnikatelský zákoník ukládá firmám každou kontrolu předem ohlásit a inspektoři smějí prověřovat jen body z předem daných kontrolních seznamů, které pokrývají jen zlomek toho, co kazachstánské pracovní právo vyžaduje.

Kontrolní seznam vydávají společnou vyhláškou ministerstva hospodářství a zdravotnictví. Obsahuje jen 38 konkrétních bodů, které inspektoři smějí prověřit.

Podle Kosšygulova je právě tohle omezení jednou z největších překážek ochrany práv zaměstnanců.

„Státní inspektoři musí o povolení ke kontrole žádat prokuraturu. Prokurátor si projde povinný seznam, a pokud chtějí inspektoři prověřit jakékoli [podezření na] porušení, které na seznamu není, povolení nedostanou,” vysvětlil.

Protest zaměstnanců v Žanaozenu, menším městě na západě země. Foto: Almas Kaisar. Použito se svolením.

Mimo zákon

Odboráři a odborníci, které Vlast oslovila, ale upozorňují, že mimo zákoník práce leží ještě zásadnější potíže, které vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci dusí.

Podle Prigora je větší problém v tom, že zaměstnavatelé často odmítají jakékoli pracovní vyjednávání a „zaměstnance ignorují”, protože „moc dobře” vědí, že „je za to nikdo nepotrestá”.

Chasenov mu dává za pravdu:

Zaměstnavatelé nenesou žádnou [vážnější] odpovědnost, ani když odmítnou splnit rozhodnutí pracovní arbitrážní komise [druhého stupně formálního řešení pracovních sporů v Kazachstánu].

Zaměstnavatelé nenesou žádnou [vážnější] odpovědnost, ani když odmítnou splnit rozhodnutí pracovní arbitrážní komise [druhého stupně formálního řešení pracovních sporů v Kazachstánu].

Chasenov dodává, že současné kazachstánské zákony navíc nerozlišují mezi spory právní a hospodářské povahy.

Řekněme, že zaměstnavatel nevyplatí mzdy. Zaměstnanci by kvůli tomu neměli zakládat smírčí komisi a procházet zdlouhavou arbitráží, která se táhne měsíc.

Řekněme, že zaměstnavatel nevyplatí mzdy. Zaměstnanci by kvůli tomu neměli zakládat smírčí komisi a procházet zdlouhavou arbitráží, která se táhne měsíc.

Podle Kosšygulova stojí právě tyhle důvody za tím, že lidé začínají stávkovat. Společná akce je poslední možnost ve chvíli, kdy právní systém nápravu nepřinese.

Podle kazachstánského práva je ale podle něj stávka prakticky nemožná: odbory ji smějí vyhlásit, až když získají podporu dvou třetin všech zaměstnanců.

Ozdobné reformy

Po událostech, kterým se říká Qandy Qantar — násilném potlačení městských protestů v lednu 2022, jichž se účastnila i řada dělnických skupin —, přišla kazachstánská vláda s několika novelami, které měly posílit ochranu práv zaměstnanců a zefektivnit kolektivní vyjednávání.

I prezident Tokajev tehdy k nárůstu stávek v roce 2022 řekl, že vítá „patrné posílení nezávislých odborů ve společensko-politickém životě”. Reformy, které pak podepsal, se ale scvrkly na drobná vylepšení, většinou v podobě širší sociální ochrany.

Chasenovovi novely nestačí:

Ty novely mají sociální povahu, zaměstnancům obecně prospívají a jsou způsobem, jak napravit dřívější chyby. Nevyžadují ale žádný skutečný kompromis.

Ty novely mají sociální povahu, zaměstnancům obecně prospívají a jsou způsobem, jak napravit dřívější chyby. Nevyžadují ale žádný skutečný kompromis.

Podle Chasenova připravila z podnětu Senátu Maqsut Narkibayev University návrh zákona, který měl být „úplnou reformou kolektivního pracovního práva [v zemi]” a obsahoval 37 možných změn. Zklamaně dodává:

Vybrali z nich ale jen 10 nejneškodnějších. A i kdyby těch deset prošlo beze zbytku, na podstatě by to nic nezměnilo. Platí to tím spíš po [nedávné] ústavní novele, která právo na stávku z textu úplně vyškrtla a vyslala tak vůči kolektivním pracovním právům mrazivý signál.

Vybrali z nich ale jen 10 nejneškodnějších. A i kdyby těch deset prošlo beze zbytku, na podstatě by to nic nezměnilo. Platí to tím spíš po [nedávné] ústavní novele, která právo na stávku z textu úplně vyškrtla a vyslala tak vůči kolektivním pracovním právům mrazivý signál.

Ten krok jde přitom proti nedávnému poradnímu stanovisku Mezinárodního soudního dvora, hlavního soudního orgánu OSN, který uznal právo na stávku za základní součást svobody sdružování.

Nová ústava země, která vstoupila v platnost v červenci, ale vládě fakticky umožňuje taková rozhodnutí ignorovat: dává domácímu právu přednost před mezinárodními smlouvami, jimiž je Kazachstán vázán.