Kdo odpovídá za ochranu a zachování původních kultur?

Je naléhavě potřeba, aby se zapojilo víc lidí z původních komunit, dřív než těch několik jednotlivých vůdců vyhoří

Původně publikováno na Global Voices

Odlesňování v brazilském státě Maranhão. Odlesňování a krádeže půdy zůstávají trvalou hrozbou pro původní komunity, včetně těch, které žijí poblíž povodí Amazonky. Obrázek z Wikimedia Commons. CC BY 2.0.

Tento text je součástí srpnové série Global Voices 2026 „Práva původních obyvatel“. Série přibližuje životy a zkušenosti původních národů, aby propojila jednotlivé regiony, postavila do středu zkušenost původních obyvatel a sdílela příběhy vůdců, aktivistů, členů komunit a dalších. Tuto práci můžete podpořit darem zde.

Na světě žije 476 milionů příslušníků původních národů, zhruba 6,2 procenta světové populace. Přestože v péči těchto původních obyvatel zůstává už jen 25 procent souše, dlouhodobě chrání světovou biodiverzitu, a to často lépe než jakékoli oficiální vládní programy a snahy. Po stovky let čelí původní skupiny kolonizaci, násilné osadnické okupaci, útlaku a nucené asimilaci. Navzdory této temné minulosti, která pokračuje i dnes, v 21. století, původní obyvatelé dál bojují za svá základní práva i za vlastní půdu a zdroje.

Když čtu texty, které autoři Global Voices přispěli do srpnové série 2026 „Práva původních obyvatel“, vystupuje mi z nich jedna společná otázka: Kdo o tom rozhoduje? Otázku, zda si původní národy zaslouží uznání, půdu a kulturní i politické zastoupení, už máme za sebou. Podstatné je ptát se, kdo má moc je přiznat, nebo odepřít, a kdo rozhoduje o identitě, půdě, kultuře, bezpečí a zisku původních obyvatel.

Ne všechny původní národy se mohou ke své původní identitě hlásit, protože stát jim toto právo někdy upírá.

Genocida, kterou spáchala Osmanská říše, vyhladila téměř 75 procent Asyřanů a v roce 1933 vedla další genocidu irácká armáda. Přesto žádná ústava v regionu neuznává Asyřany jako původní národ.

Tchajwanskému národu Siraya trvalo 30 let, než byl oficiálně uznán za původní. Japonští Rjúkjúané se však od státu dočkali jen odmítnutí. Za druhé světové války je americká armáda vyhnala z jejich vlastní půdy. O desítky let později americká armáda dál drží okinawskou půdu pod svými vojenskými základnami a nekontrolovaným znečištěním ničí přírodní zdroje.

V Evropě se pojem „autochtonní“, tedy vnímaní potomci původních obyvatel, stal rétorickým nástrojem k podpoře nacionalismu a k šíření nenávisti vůči „hostům“, přistěhovalcům. Paradoxně k tomu přispělo i zobrazování indiánských „hrdinů“ v evropské populární kultuře.

Uznání za původní národ je pro každou původní komunitu zásadním prvním krokem, ne vždy však znamená i podíl na rozhodování. Když původní vůdci ve filipínské provincii Nueva Vizcaya zorganizovali shromáždění proti těžbě, byli zatčeni a obviněni a bylo proti nim podáno přes 30 trestních oznámení. Případ Brazílie byl ještě děsivější: podle Cimi (Misijní rady pro původní obyvatele) bylo v roce 2025 zavražděno 258 příslušníků původních národů, kteří hájili svá práva k půdě. V Thajsku znečišťuje těžba řeku Kok. Stovky vesničanů, původních vůdců, mnichů a aktivistů za občanská práva a životní prostředí se vydaly na „pochod míru“, aby hájili svou původní kulturní identitu i zásadní zdroj pitné vody, zavlažování, rybolovu a dopravy.

Když stát vystupuje proti svým původním obyvatelům, jde mu téměř vždy o to, aby z nich vytěžil jejich půdu, vody, další přírodní zdroje nebo produkty komunity. Neuznání původních obyvatel zároveň znamená rozsáhlou státní kontrolu nad půdou a nad rozhodováním o ní. Nový čínský zákon o bavlně zmechanizoval její produkci, takže bavlnářský dodavatelský řetězec je díky datům státem dohledatelný, kontrolovatelný a řiditelný. Tato politika zároveň donutila přes sedm milionů ujgurských, tibetských a dalších původních zemědělců obdělávat vlastní půdu pod přísným vládním dohledem. Na severu Tanzanie stát zabírá půdu původních Masajů ve jménu ochrany přírody, jen aby ji pak využil pro turistiku, lov a soukromé investice.

Všechny tyto příběhy vracejí výchozí otázku: kdo rozhoduje. Když o věcech rozhodují samy původní komunity, dokážou chránit a pěstovat svou půdu, zdroje, jazyky i kultury. Například 14 členů komunity Kam v Nigérii po zaškolení od lingvisty pořídilo 307 audiovizuálních nahrávek v jazyce kam, kterým mluví 8 000 až 11 000 lidí, a čelí tak hrozbě jeho zániku. V Indii chodí původní pedagog Kshetrabasi Juanga od vesnice k vesnici a dokumentuje ohrožený jazyk džuang. Daleko odtud, v Rusku, si burjatská módní návrhářka Oksana Alkhunsaeva vytvořila živobytí, které zaměstnává a živí celou její rodinu a zároveň udržuje naživu burjatské textilní dědictví.

Otázka, kdo rozhoduje, určuje také to, jak modernizace na původní komunity dopadá. Nepálský jazyk rana tharu je ohrožený, protože přednost dostává angličtina a nepálština, a poslední obrannou linií, která brání ztrátě místních jazyků, se často stávají ženy. Dambe, bojové umění nigerijského kmene Hausů, vnímá nová bezpečnostní opatření, pravidla a modernizaci prostřednictvím organizovaných turnajů jako vítaný krok. Soutěže na YouTube, které přitahují účastníky i diváky zvenčí, však stírají hauské kulturní dědictví, které s ním bylo odedávna spjaté.

Pro ochranu tradičního vědění původních národů, a dokonce i pro státní podporu, mluví mnoho, pokud jeho ekonomická hodnota plyne zpět do komunity. Tradiční medicína v Ghaně slouží 60 až 70 procentům obyvatel, protože západní farmaceutický trh hnaný ziskem nedokáže léky zpřístupnit za dostupné ceny. Trh s maniokem, prosem a čirokem se po Africe rozšiřuje, protože tyto původní plodiny jsou lepší alternativou k dovážené pšenici: jsou levné a bez lepku, a otevírají tak možnost vést mezinárodní trh. Vědění a data původních národů jsou klíčovou součástí politik pro umělou inteligenci. Jak trefně říká čadská environmentální aktivistka Hindou Oumarou Ibrahim: „Původní národy musí být uznány jako nositelé práv a ti, kdo rozhodují, zvlášť když má nová technologie dopady na jejich půdu nebo duševní dědictví.“

Státní kontrola nad těly původních obyvatel jde ruku v ruce se státním dohledem. V Austrálii je u dětí z původních komunit 23krát pravděpodobnější, že budou pod dohledem, a 28krát pravděpodobnější, že skončí ve vazbě.

Nejvíc mě zaujalo, co tvrdí mexický mayský badatel Genner Llanes-Ortiz: většina moderních státních struktur naprosto selhala v porozumění původním komunitám. Tyto společnosti kdysi žily na půdě, která dnes poskytuje domov potomkům osadníků a kolonistů i těm, kdo sem přišli jinými cestami.

Jedním důležitým lidským rozměrem, na který můžeme při debatách o těchto otázkách zapomínat, je to, že břemeno ochrany a zachování původních kultur leží na jednotlivcích, jako jsou Kshetrabasi Juang nebo Oksana Alkhunsaeva. Je naléhavě potřeba zdrojů, aby se zapojilo víc lidí z původních komunit, dřív než těch několik jednotlivých vůdců vyhoří.