Zvuk odporu

Společný text o různých podobách protestní hudby napříč časem i zeměpisem

Původně vyšlo na Global Voices

Obrázek poskytla Sydney Allen. Vytvořeno v Canva Pro.

Tento příspěvek je součástí zářijové série Global Voices Spotlight 2026 „Protest v demokracii“. Chceme v ní prozkoumat mnoho podob protestu, taktiky, jimiž je státy zbavují legitimity a potlačují, a složitý vztah mezi protestem a demokracií. Tuto práci můžete podpořit darem zde.

Skoro stejně dlouho, jako existují vlády a vládnoucí vrstva, existuje i hudba, která se jim vysmívá, žádá změnu a dává průchod křivdám. Hudba může být silnou formou odporu — zvlášť v nedemokratických poměrech, kde může být přímá akce riskantní. Dává lidem způsob, jak podvracet mocné a citově se propojit s ostatními. A chytlavá, zapamatovatelná melodie se může šířit rychleji než jakýkoli politický projev nebo heslo.

Většina lidí považuje protestní hudbu za poměrně moderní jev: písně proti rasové nespravedlnosti a násilí v průběhu 20. století, protiválečné hymny šedesátých let, balady za nezávislost. To jsou ale jen nejnovější příklady z dlouhé historie, v níž lidé hudbou vyjadřovali nespokojenost.

Už v 1. století před naším letopočtem zmiňují římské texty „bardy“ jako vážené členy galské společnosti. Byli to respektovaní a vzdělaní hudebníci, kteří verši, hudbou a satirou šířili příběhy i písně chvály a posměchu. Měli obrovskou moc ovlivňovat veřejné mínění — i pro vládnoucí krále a náčelníky, nebo proti nim. To mocné děsilo a po tvrdém pronásledování byli bardi do 6. století našeho letopočtu téměř vyhubeni. Tradice však přežila a v pozdějších staletích zůstala důležitou formou odporu i v koloniálních dobách.

Další formou hudebního odporu, která sahá daleko před moderní hudební éru, jsou hymny proti otroctví, které si zotročení lidé předávali ústně. Tyto písně a žánry byly v diaspoře velmi rozmanité — kaiso na Trinidadu a v Karibiku, spirituály na jihu Spojených států, capoeira v Brazílii a další. Všechny ale obsahovaly prvky šifrovaných vzkazů, uchovávání kultury a kritiky otrokářů a zároveň živily naději na svobodu.

Jak řekl v rozhovoru pro Univerzitu Východní Anglie profesor Alan Finlayson, který protestní písně v dějinách zkoumá:

„Jednou z věcí, které jsme napříč staletími našli, bylo, že si lidé stěžovali na ty, kdo vládnou: na panovníky, vojenské velitele a poslance. Už přes 400 let lidé zpívají o tom, jak si jejich vládci hoví, jak jsou líní a jak jim nezáleží na ‚obyčejných‘ lidech.“

Tenhle trend — kritika mocných písní — je dnes stejně silný, ne-li silnější, protože sociální sítě a streamovací platformy umožňují protestní hudbě oslovit nové publikum po celém světě. V rámci zářijové série Global Voices Spotlight „Protest v demokracii“ budou členové naší komunity v tomto společném článku sdílet příklady protestní hudby z minulosti i současnosti ze svých komunit.

Improvizující básníci v Kyrgyzstánu mluví za lid

Podobně jako u irských bardů se v září 2026 kyrgyzský online prostor zaplnil diskusemi o vládní cenzuře. Aaly Tutkučev, jeden z nejslavnějších a nejplodnějších tokmo akynů, zvláštního typu kyrgyzských improvizujících básníků, totiž prohlásil, že byl vyřazen z koncertu ke dni nezávislosti v severozápadním městě Talas.

Vysvětlil, že ho původně pozvali místní představitelé a on vystoupení na oslavách přislíbil. Na poslední chvíli mu však sdělili, že jeho jméno bylo po zásahu ústředních úřadů ze seznamu umělců vyškrtnuto. Gubernátor Talasu později vysvětlil, že Tutkučev byl z programu vyřazen kvůli novému pojetí koncertu, které s tokmo akyny nepočítalo, a ne kvůli cenzuře.

Po vlně veřejného pobouření a podpory Tutkučev lidem poděkoval. Řekl, že „si už zvykl, že ho [vláda] škrtá“, a modlí se jen za to, aby ho Bůh nevyškrtl „ze srdcí lidí“.

V Kyrgyzstánu, kde lidé tisíce let žili jako kočovníci a ústní slovesnost byla jádrem kultury, mají tokmo akynové jako Tutkučev ve společenském a politickém životě národa zvláštní místo a mají blízko k obyčejným lidem. Ozývají se také v dobách krize a zármutku a skládají písně, které lidi spojují a pomáhají jim přečkat těžké dny.

Dokonalým příkladem je píseň na rozloučenou „Chyngyz olbos bolsochu“ (Kéž by byl Čingiz nesmrtelný), kterou v roce 2008 zazpíval Elmirbek Imanalijev na pohřbu nejslavnějšího kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova. Pomohla lidem vyrovnat se se ztrátou snad nejvýznamnějšího a nejmilovanějšího kyrgyzského autora.

Tokmo akynové po staletí bavili lidi písněmi, které skládají za pochodu, a zároveň za ně mluvili před vládci a vládami: otevírali problémy a odsuzovali nespravedlnost.

Sám Tutkučev to za posledních šest let udělal dvakrát, a to vedlo k nejnovějšímu incidentu. V roce 2020 vystupoval na Den nezávislosti v hlavním městě Biškeku před tehdejším prezidentem. Odchýlil se od scénáře a zpíval o všudypřítomné korupci v soudech, na celnici a mezi vysokými úředníky. Pořadatelé mu opakovaně naznačovali, ať vystoupení ukončí.

Tady je video s písní na YouTube.

V roce 2022, když vláda začala zavírat aktivisty kvůli příspěvkům na sociálních sítích, zazpíval Tutkučev píseň o tom, jak vláda propadla paranoie a začala zadržovat mladé lidi i starší ženy, čímž situaci zhoršuje a podkopává mír a jednotu v zemi. Zatčení lidé vystupovali proti předání vodní nádrže Kempir-Abad v rámci dohody o vymezení hranice s Uzbekistánem.

Tady je video s písní na YouTube.

Tutkučeva před zadržením nejspíš zachránily jeho postavení a obliba. Někteří jeho méně známí kolegové ale za současného kyrgyzského režimu, který se dostal k moci v roce 2020 a stočil zemi k autoritářství, takové štěstí neměli. Patří mezi ně Bolot Nazarov, tokmo akyn, který spolupracoval s týmem investigativních novinářů a jejich zjištění o korupci převáděl do kyrgyzských písní.

Tady je video na YouTube s Nazarovovou písní adresovanou Tašijevovi.

Nazarov byl v letech 2022 a 2023 zadržen na základě vykonstruovaných obvinění, podle nichž šířil drogy a ukradl koně. Nakonec byl zproštěn viny, ale musel strávit několik měsíců ve vazbě. Zatčení přišla v době, kdy Nazarov ve svých písních zpracovával vyšetřování korupčních schémat, do nichž byli zapleteni příbuzní tehdy úřadujícího šéfa bezpečnosti Kamčybeka Tašijeva.

Tato literární forma protestu umožňuje tokmo akynům být mostem mezi vládou a lidem a usměrňovat veřejné nálady uměleckou, nenásilnou cestou. Jejich obliba mezi lidmi a postavení živých symbolů národní kultury jim může poskytnout jistou ochranu před pronásledováním. Vládní představitelé pak bývají vnímavější ke kritice, kterou by jinak snadno smetli ze stolu.

Protestní písně od protinožců

Austrálie má dlouhou tradici písní protestu a odporu, která sahá až do raných koloniálních dob trestanců.

Amnesty International Australia zveřejnila deset písní společenské změny se stručnými popisy a odkazy na YouTube. Jsou mezi nimi domorodé klasiky jako „Treaty“ od Yothu Yindi, „From Little Things Big Things Grow“ od Paula Kellyho a Keva Carmodyho a „Beds Are Burning“ od Midnight Oil.

Mezi vybranými je i feministická hymna Helen Reddy „I Am Woman“ z roku 1971. Na seznamu chybějí třeba protiválečné balady: „The Band Played Waltzing Matilda“ Erica Bogla o první světové válce a vietnamská píseň „I Was Only 19“ skupiny Red Gum. Mnoho Australanů by na seznam přidalo i „The Sanh“ od Cold Chisel, mírovou hymnu o australském veteránovi, který se vrací domů z bojů ve Vietnamu.

Revoluční píseň Nepálu

„Gaun Gaun Bat Utha“, tedy „povstaň z každé vesnice“, je protestní píseň, která se zpívala na demokratických akcích za bezpartijního režimu pančájatů v Nepálu (1961–1990).

Složil ji Šjám Tamot a nazpívalo duo Raamesh a Raayan. Během studentských protestů se stala hymnou.

Čtveřice mladíků Raamesh, Raayan, Manjul a Arim, kteří si říkali Ralfa, objížděla Nepál a zpívala „Gaun Gaun Bat Utha“ a „Gariba ko Chameli“ na protest proti režimu pančájatů. Písně mluvily o sociální nerovnosti a nespravedlnosti.

Raper v Togu rozpoutal celostátní hnutí

V Togu se raper Aamron (Tchala Essowè Narcisse) stal jednou z tváří protestního hnutí roku 2025. Byl aktivní na sociálních sítích, zejména na TikToku, a ostře kritizoval vládu tožského prezidenta Faureho Gnassingbého.

Dvacátého šestého května ironicky vyzval lidi, aby 6. června „oslavili“ prezidentovy narozeniny. Ještě týž den byl zatčen ve svém domě v Lomé. Pátého června se znovu objevil ve videu, v němž se prezidentovi omlouval a říkal, že byl umístěn do psychiatrické nemocnice. Jeho rodina i opozice tuto verzi odmítly.

Jeho zatčení bylo jedním ze spouštěčů protestů 5. a 6. června 2025. Na ně stát odpověděl represemi a násilím a následovaly další demonstrace 26. až 28. června, při nichž podle organizací občanské společnosti zemřelo nejméně sedm lidí.

Aamron byl propuštěn 21. června, ale 19. září ho znovu zatkli, dali pod soudní dohled a zabavili mu pas. Kromě Aamronova osobního případu jeho zatčení ukazuje tradiční roli rapu a vystupování jako formy odporu v poloautoritářském prostředí.

Míša vypráví svůj příběh a zpívá své písně

V rámci videopodcastů Global Voices jsme natočili rozhovor s ruským aktivistou Míšou, který v současnosti žádá o azyl ve Španělsku. Míša je trans člověk, básník a hudebník. Nahrál řadu protestních písní a album Everybody is Free. Vysvětluje, že mu hudba pomáhá zpracovat trauma, které prožil jako queer ruský mírový aktivista.

Jedna z jeho písní, „Fuck the war“, je poctou tomu, co nikdy nebylo: dívčí skupině Tatu, které producent nařídil „hrát si na queer“ na pódiu a která se na čas stala symbolem naděje pro ruskou (a tehdy i celosvětovou) LGBTQ+ komunitu. Od začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se Tatu politicky otočily o sto osmdesát stupňů. Z pro-LGBTQ+ symbolu se staly homofobní skupinou, která podporuje Putinův režim a válku proti Ukrajině.

Níže je odkaz na singl „Fuck the war“:

Jejich obrat svým způsobem ilustruje cestu, kterou Rusko od počátku nultých let urazilo: od přijímání veškeré „západní“ kultury, která byla považována za „cool“ nebo módní, včetně queer identity, až k popírání a potlačování jakéhokoli nesouhlasu a k vyhlašování sebe sama za maják „tradičních“ ruských hodnot, které LGBTQ+ lidi vylučují a odmítají.

A tady je odkaz na celý rozhovor:

Od černých sárí po tichá studia: příběh protestní hudby v Pákistánu

Rai M. Azlan

Protestní hudba v Pákistánu se nikdy neohlížela na to, kdo zrovna vládne.

V dějinách pákistánské populární kultury dala vláda generála Ajjúba Chána zemi brzkou lekci o tom, co se stane, když umělec řekne ne. V roce 1965 si guvernér Západního Pákistánu předvolal herečku a tanečnici Neelo, aby vystoupila před íránským šáhem, který byl na návštěvě. Odmítla. Násilím ji přivedli do guvernérova sídla, a podle různých verzí se zhroutila, nebo se pokusila o sebevraždu, jen aby se nepodvolila.

Levicový básník Habíb Džálib z té události téměř okamžitě udělal báseň a verš raqs zanjeer pehen kar bhi kiya jata hai („tančit se dá i v řetězech“) se stal zkratkovitým protestním heslem. Když Neelin manžel, filmař Rijáz Šáhid, obsadil Neelo do filmu Zarqa z roku 1969, Džálibova báseň byla zhudebněna a téměř beze změny zapracována do scénáře. Ze soukromého aktu odmítnutí se tak stala píseň, kterou si každý Pákistánec určité generace dodnes umí zabroukat. Celou píseň „Raqs zanjeer pehn kr b kiya jata h“ najdete níže.

O dvě desetiletí později, za mnohem tvrdšího diktátora, přišel nejikoničtější hudební vzdor v dějinách Pákistánu. Třináctého února 1986 vystoupila klasická zpěvačka Iqbal Bano na pódium v Láhauru v černém sárí, které generál Zijául Hak zakázal jako neislámské — a zazpívala 50 000 lidem zakázanou báseň Fajze Ahmada Fajze „Hum Dekhenge“. Vláda vypnula ozvučení, pirátské kazety ji ale stejně nesly dál.

Represe však neskončily s vojenskou vládou. V roce 1996, za volené vlády, zakázala státní televize píseň „Ehtesaab“ skupiny Junoon, kterou mnozí chápali jako útok na vládu Bénazír Bhuttové.

Během Hnutí právníků v letech 2007–2009 zhudebnila skupina Laal poezii Fajze a Džáliba a stala se zvukovým doprovodem hnutí. Pro mnoho mladých lidí to bylo první setkání s legendárními básníky.

Do roku 2011 se protestní hudba přesunula na YouTube: píseň „Aalu Anday“ skupiny Beygairat Brigade se jmenovitě vysmívala politikům a generálům a stala se virální. Stát pak zablokoval stránky, které ji hostily.

Je tu i druhé, tišší nebezpečí, které stojí za to pojmenovat: hudebníky umlčují ozbrojenci, ne vlády. V Chajbar Pachtúnchwě, kde během nultých let posilovali Tálibové, bylo v letech 2008 až 2017 zavražděno nejméně třináct paštúnských umělců. V roce 2016 byl v Karáčí zastřelen uznávaný súfijský kavválí zpěvák Amdžad Sabrí. K činu se přihlásila frakce pákistánského Tálibánu s odkazem na údajné rouhání.

Nová politická protestní hudba je dnes vzácnější. Ne proto, že by chyběly křivdy, ale protože přibylo těch, kdo mohou píseň potrestat, a s tím stoupla i cena za to být slyšet.