Digitální sledování ničí duševní zdraví aktivistů

Žít pod neustálým dohledem znamená být trvale ve střehu.

Původně vyšlo na Global Voices Advox

Obrázek: Pete Linforth, Pixabay. Použito v souladu s licencí Pixabay.

Napsala Gina Romero, zvláštní zpravodajka OSN pro právo na svobodu shromažďování a sdružování

Když odborníci mluví o tom, jak dnešní digitální sledování rozleptává prostor pro občanskou společnost, lidská práva a svobody, debata skoro vždycky sklouzne k mlhavým závěrům a nesrozumitelnému právnickému žargonu. Přeme se o soukromí, o technické detaily typu nastavení šifrování nebo o abstraktní meze státní kontroly. Předkládám ale novou zprávu a globální studii, abych nás všechny pozvala podívat se na úplně jiný, hluboce lidský účet škod: na vážnou krizi duševního zdraví a na psychická traumata, která se dnes valí občanskou společností a světovou komunitou aktivistů.

Dlouho se nám tvrdilo, že státní sledování je jako ostrý skalpel — přesný nástroj namířený proti nebezpečným lidem. Pravda je jiná: digitální sledování se proměnilo v obří, celospolečenský a trvalý ekosystém podezření, který dopadá, nebo může dopadnout, na každého. Na rozdíl od dřívějška, kdy byl policejní dohled omezený a místní, dnešní digitální sledování probíhá na dálku, je z velké části neviditelné a nikdy nekončí. V mnoha zemích jde za aktivisty, lidmi z občanské společnosti, novináři a obránci lidských práv až k nim domů, a to pomocí celé škály nástrojů včetně špionážního softwaru v telefonech. Cizí lidé si tak mohou zmapovat jejich rodinné vazby a sledovat jejich soukromou komunikaci. Ničí to nejen jejich veřejnou práci, ale zasahuje to hluboko i do jejich nejbližších vztahů.

Psychická daň za život v téhle neviditelné pasti je zničující. Po rozboru dat z 84 zemí a území jsem zjistila, že nejhorší škoda digitální represe nespočívá jen v tom, že ochromuje organizace nebo v lidech vyvolává strach ze setkávání s druhými — v takzvané desocializaci. Způsobuje také hluboká psychická traumata. Aktivisté se potýkají s klinickou depresí, emočním vyčerpáním, chronickým vyhořením a s vážnými duševními potížemi včetně posttraumatické stresové poruchy (PTSD), a to přímo v důsledku digitálního sledování, za nímž stojí stát.

Žít pod neustálým dohledem znamená být trvale ve střehu. Aktivisté popisují, jak s úzkostí kontrolují telefon, jak si přehnaně rozebírají obyčejné technické výpadky a jak se na ulici pořád ohlížejí přes rameno. Ta paranoia časem prostoupí běžný den občanské společnosti i jednotlivých aktivistů natolik, že si své úzkosti ani nevšimnou — a rozlomí jim život tělesný, citový i společenský. Není to náhodný vedlejší účinek digitálního sledování, ale pečlivě navržený mechanismus preventivního zastrašování. Když si vlády udělají zbraň z nejistoty, stane se lidská mysl vlastním vězením.

Ještě horší je hluboká sociální izolace, kterou sledování vytváří. Důvěra, tedy životně důležité palivo společné akce a solidarity, se úplně vypaří. Když se do telefonu aktivisty nebo do organizace dostane Pegasus či jiný špionážní software, stane se z oběti společenský vyvrhel — chovají se k ní jako k někomu s nakažlivou nemocí. Kolegové jí přestanou psát ze strachu, že by sledování zasáhlo i je. Blízké vztahy a partnerství se rozpadají. Aktivisté stojí před drásavou volbou: buď pokračovat ve veřejné práci, nebo přeříznout vazby na stárnoucí rodiče či malé děti, aby je ochránili před odvetným sledováním a zveřejňováním osobních údajů.

Tohle soustavné trhání vazeb nechává obránce lidských práv hluboce samotné. Na zranitelné skupiny, třeba na mladé lidi, to dopadá ještě tvrději. Autocenzura, ke které jsou aktivisté z generace Z nuceni, v nich vyvolává duševní únavu, která je nakonec jedovatější a vyčerpávající víc než nenávist na internetu nebo fyzické obtěžování na veřejnosti. Emoční škody jsou tak rozšířené, že uvnitř aktivistického světa vznikl nový terapeutický obor, zaměřený výslovně na to, aby obětem digitálního sledování pomohl přežít a zpracovat psychické přízraky, které zůstanou, když je člověk okraden o soukromí.

Když se z vážných zdravotních stavů, jako je PTSD, stane u aktivismu každodenní riziko a běžná nemoc z povolání, znamená to, že globální systém a rámec lidských práv se zásadně rozpadly. Pokud budou mezinárodní instituce posuzovat sledování dál jen úzkou právní optikou zaměřenou na soukromí, budou souhrnnou škodu těchto systémů trvale podceňovat.

Digitální sledování nekrade jen data. Působí hluboké lidské rány: brání lidem bezpečně utvářet a projevovat vlastní identitu, plodí trauma, které může přetrvat generace, a láme lidskou mysl. Dokud nezačneme vedle právních rámců vážit i skutečné emoční náklady — depresi, vyhoření, strach —, budeme dál odvracet zrak, zatímco duševní zdraví těch nejodvážnějších lidí, kteří mění svět a hájí práva, se v digitální tmě potichu boří.