Stavění pro lodě, bezradní na souši: bangladéšská komunita Bede se potýká se systémem trvalých adres

„Řeku změnit neumíme a nemůžeme přestat být na cestě.”

Původně zveřejněno na Global Voices

Lodě a lidé na řece Turag, Dháka, Bangladéš. Obrázek přes Flickr od Wonderlane. CC BY 2.0.

Pro kočovné rodiny Bede na řece Jamuna ve středním Bangladéši je stěhování běžnou součástí života. Studie zveřejněná v květnu 2026 v časopise Cambridge Prisms: Global Mental Health se zaměřila na tři kočovné osady v okrese Tangail ve středním Bangladéši: Jugiyar Char, Palima a Char Nikrail. Zjistila, že se tyto rodiny stěhují několikrát do roka, pohánějí je sezónní záplavy a eroze, ale také hledání platícího publika. Klimatická změna a stále méně předvídatelné podmínky na řekách však tyto komunity nutí usadit se na souši.

Výzkumníci během bangladéšského období monzunů v roce 2025 (červen až říjen) provedli mikropřípadovou studii formou dvanácti rozhovorů a jedné ohniskové skupiny. Vysídlení popisuje jako trvalý stav, ne jako jedinou událost. „Řeku změnit neumíme a nemůžeme přestat být na cestě,” řekl jim jeden sardar neboli vůdce komunity.

Druhá studie, zveřejněná online v srpnu 2026 v časopise Social Science Review Dháckéй univerzity, upozorňuje na vážné vystavení životnímu prostředí a zranitelnost osad Bede v okrese Munšígandž vůči katastrofám a volá po organizované spolupráci mezi státními úřady a humanitárními nevládními organizacemi.

Kdo jsou Bede?

Bede jsou tradičně mobilní komunita, která už po generace žije a pracuje na bangladéšských řekách. V bangladéšské společnosti jsou dlouho na okraji a mnozí si vydělávají jako zaklínači hadů, lidoví léčitelé, prodejci bylinných léků a amuletů nebo pouliční baviči.

Historické prameny často odvozují kořeny komunity od roku 1638, kdy do Dháky dorazily skupiny spolu s vyhnaným králem severozápadního pobřeží dnešního Myanmaru (tehdejšího Arakanu). Dnes je obtížné přesně odhadnout, kolik Bede v Bangladéši žije. Bangladéšský zpravodajský web Climate Watch cituje čísla v rozmezí od zhruba 75 000 (údaj ministerstva sociálních služeb) po přibližně 800 000.

Rodiny tradičně putují v lodních skupinách vedených sardarem (vůdcem). Když přistanou na souši, obvykle táboří na břehu řeky nebo na charech, písčinách, které velké řeky navrší a zase odnesou.

Nejde o obyčejnou migraci. Výzkumníci ze studie v Cambridge Prisms: Global Mental Health ji staví do kontrastu s uprchlíky, kteří utíkají před jedinou událostí: rodiny Bede jsou téměř stále v pohybu, a proto se k nim obtížně dostávají ambulance, školy i matriky, které předpokládají trvalou adresu.

Stěhování do vnitrozemí

Dnes je mnoho těchto rodin nuceno odejít od svých kořenů u řeky a usadit se na souši.

Členové komunity vyprávějí, že klimatická změna přiměla mnohé řeku vzdát, protože zhoršující se povodně, eroze a bouře činí dřívější místa jejich osad neobyvatelnými. Dodávají, že některé kanály a říční koryta vysychají, takže život na vodě je v některých oblastech už nemožný.

Pokud jde o příjem, jeden sardar vysvětlil, že rodiny zůstávají na jednom místě asi měsíc a odcházejí, když přestanou chodit diváci. V Munšígandži respondenti týmu Dháckéй univerzity řekli, že poptávka po tradičních řemeslech klesá, že lidi od nich odhání stigma a že nedávný zákaz chytání hadů je připravil o příjem. Zhruba 88 procent uvedlo, že nechce, aby jejich děti tradiční řemesla převzaly.

Co se týče práce na souši, v roce 2019 vůdci osady Bede v Savaru u Dháky, jedné z největších v zemi, policistovi sdělili, že kvůli chudobě a umírajícím řekám rodiny už nedokážou doplout jinam a že zájem o zaklínání hadů a jiná stará řemesla slábne.

Pro rozšíření ekonomických možností Bede vyškolila místní nevládní organizace Uttaran Foundation přibližně 200 mladých žen z komunity, které dnes pracují v oděvních továrnách. I když obě zmíněné studie jsou výrazně lokální a nemusejí platit pro všechny osady, zrcadlí napětí mezi moderním životem, realitou životního prostředí a tradicemi.

Služby šité na míru těm, kdo zůstávají

Studie Dháckéй univerzity poznamenává, že mnoho rodin Bede nemá půdu ani oficiální doklady o občanství, což omezuje jejich přístup k pomoci a programům pro případ katastrof.

Součástí problému je prostá logistika. V Bangladéši jsou úřední papíry vázané na trvalou adresu a mnoho rodin Bede žádnou nemá. Časopis Red Cross Red Crescent Magazine v roce 2023 upozornil, že protože Bede obvykle žijí v dočasných osadách a „nemají trvalé adresy”, získat občanský průkaz a další doklady potřebné k základním službám je nemožné. Mezera však sahá hlouběji než jen k papírování. Právní badatelka Tamanna Tabassum Kabir napsala v roce 2020 v časopise Indraprastha Law Review, že Bede nejsou v národním sčítání lidu uvedeni jako etnická skupina a „nebyli oficiálně uznáni jako občané”, přestože v Bangladéši žijí po staletí.

Kabir píše, že Bede se nemohli zapsat jako voliči až do roku 2008. Důsledky to mělo i mimo volby. Podle zprávy kanadské imigrační komise vláda vydávala národní průkazy totožnosti na základě údajů získaných při registraci voličů, takže dostat se na voličské seznamy byla cesta k ostatním dokladům. Dveře se ale úplně neotevřely. V roce 2019 Philip Gain v místním listu The Daily Star uvedl, že mnoho domácností Bede nevlastní žádnou půdu ani dům, kde by mohli být registrováni jako voliči.

Zpráva bangladéšského statistického úřadu a Hospodářské a sociální komise OSN pro Asii a Tichomoří (ESCAP) z roku 2026 zjistila, že děti z menších etnických komunit a z rodin, které se nedávno přestěhovaly, patří k těm, u nichž je nejméně pravděpodobné, že budou mít zaregistrované narození.

Dětský fond OSN (UNICEF) popsal, jak to vypadá v Aftábnagaru ve východní Dháce během očkovací kampaně proti lidskému papilomaviru (HPV) v roce 2023. Dívky z místní komunity Bede neměly rodné listy, takže je nebylo možné zaregistrovat obvyklým způsobem. Kamrun Nahar, očkovatelka pověřená městskou korporací Dháka Sever, strávila mnoho hodin získáváním důvěry vůdce komunity i rodin a navštěvovala je večer, když byli všichni doma. Dívky nakonec zapsala ručně. Všech 24 dívek v komunitě dostalo vakcínu během jediného dne, oznámil UNICEF v dubnu 2024.

Některé školy se pokusily rodiny následovat. Profil A.K.M. Maksuda od organizace Ashoka popisuje šest lodních škol, které putovaly s flotilami Bede poblíž Dháky, plus stálou školu v Amínbazaru vedenou prostřednictvím jeho neziskové organizace Grambangla Unnayan Committee.

Nejen přetrpět, ale přizpůsobit se

Cambridgeská studie dokumentuje také to, jak rodiny stěhování zvládají. Před usazením vyjednávají s majiteli půdy a místní mládeží, opírají se o pověst vybudovanou při dřívějších návštěvách a v rámci skupiny sdílejí jídlo, peníze i péči. Když se jich autoři ptali, co by jim pomohlo zlepšit život, účastníci jmenovali skromné věci: malý pozemek k bydlení, nějakou pomoc s prací, léky a školy. Autoři doporučují mobilní podporu zakotvenou v komunitě a navrženou spolu s vůdci komunity, nikoliv modely založené jen na ambulancích.

Pětapadesátiletá žena Bede, se kterou mluvili pro studii v Munšígandži, uvedla, že mladší generace už nechce žít na lodích a doufá, že vzdělání pomůže zbavit se stigmatu Bede.

Pozorování z osad na břehu řeky v Savaru u Dháky ukazují, jak tyto praktické potíže vypadají v každodenním životě. „Naši předkové žili a umírali na lodích, ale řeky už nejsou, co bývaly,” poznamenal Alamgir Sardar, vůdce místní komunity. „Bez trvalé adresy na souši naše děti nemůžou dostat rodné listy ani pravidelně chodit do školy. Přejít na souš už pro nás není volba, je to otázka přežití.”

Pro rodiče je přechod poháněn i nadějí, že zlomí historické stigma. „Já do školy nikdy nechodila, protože jsme se pořád stěhovali z jednoho říčního ghátu na druhý,” svěřila se Rahela Begum, matka žijící v dočasné pozemní osadě v Savaru. „Chci, aby moje děti studovaly a žily důstojně na souši, aby nemusely zažívat tu neúctu jako my.”