Africké vlády už berou internet jako infrastrukturu protestu. Soudy zatím nestačí

Když se sejde hodně lidí, některé státy nikoho nestíhají. Místo toho vypnou síť

Původně publikováno na Global Voices

Budova keňského soudnictví. Foto Wing, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0).

Tento text je součástí zářijové série Global Voices „Protest v demokracii“ (Protest in Democracy) z roku 2026. Sérií chceme prozkoumat mnoho podob protestu, taktiky, jimiž státy protesty zpochybňují a potlačují, i složitý vztah mezi protestem a demokracií. Tuto práci můžete podpořit darem zde.

Jedné soboty koncem července 2025 Angola poprvé ve své zaznamenané historii vypnula internet. Ne během voleb a ne za války. Lidé vyšli do ulic protestovat proti rostoucí ceně paliv. Podle oficiálních údajů úřadů zahynulo nejméně 22 lidí; monitorovací skupiny občanské společnosti napočítaly 30 mrtvých a přes 1 500 zatčených.

Od ledna 2014 vedu měsíční přehled práva v oblasti technologií, médií a telekomunikací v Africe; letos v srpnu vyšlo jeho 152. vydání v nepřerušené řadě. Když započítám jen případy, kdy vláda sama omezila, zpomalila nebo odpojila síť, a pominu zavírání jednotlivých vysílatelů, dostanu přes 70 samostatných epizod ve 32 zemích, a to každý rok od roku 2014. Koalice KeepItOn organizace Access Now počítala nezávisle a došla ke stejnému číslu.

Tyto události otevírají otázku, o které se dosud debatuje spíš abstraktně: co je digitální protest a mají lidé právo ho uplatňovat?

Obvyklá definice nestačí

Když se mluví o protestu na internetu, lidé si obvykle představí hashtagové kampaně, koordinované příspěvky, online petice a profilovou fotku změněnou na znamení solidarity. S takovými příklady se z práva na internet stává odnož svobody projevu a spor se točí kolem toho, kolik projevu na internetu musí vláda snést.

Protesty na internetu jsou legitimní a Afrika dala vzniknout některým z nejvýznamnějších kampaní: #ThisFlag a #ShutDownZimbabwe v roce 2016, #BringBackOurInternet během odpojení v Kamerunu, #DataMustFall v Jižní Africe a v Nigérii #EndSARS v roce 2020 a #EndBadGovernance v roce 2024.

Vlády v každém z těchto případů volí jeden ze dvou přístupů a ke každému sahají po jiném nástroji.

První přístup: člověk něco zveřejní a stát ho stíhá. Přesně takových případů jsem od roku 2014 našel zhruba 70 ročně, včetně etiopských blogerů ze Zóny 9 v roce 2014, spoluzakladatele Jamii Forums stíhaného podle tanzanského zákona o kyberkriminalitě v roce 2016, Ignace Sossoua v Beninu v roce 2019 a letos v červnu dvou dalších novinářů v Mali. Vlády je umlčují pomocí zákonů o kyberkriminalitě, ustanovení o šíření nepravdivých zpráv nebo zákonů o zneužití počítačů a cílem je vždy konkrétní jmenovaný člověk.

Druhý přístup: sejde se hodně lidí a stát nestíhá nikoho. Místo toho vypne síť.

Alžírsko, každý červen během maturit

Alžírsko každý rok během maturitních zkoušek vypíná celostátní internet, aby studenti nemohli šířit zadání. Keňa během svých celostátních zkoušek v letech 2023 a 2024 zablokovala Telegram. Žádný dav, žádný protest, žádný názor, který by stát chtěl potlačit.

Shromáždění nesouhlasu tedy nejsou jediným spouštěčem a argument, který tvrdí opak, přehání. Všimněte si ale, co zkouškové výpadky rozhodují. Nikdo netvrdí, že Alžírsko vypnulo celostátní síť, aby umlčelo nějaký názor. Stát sáhl po síti, protože právě síť by lidé použili ke koordinaci. Vypnutí internetu není nástroj proti projevu; je to nástroj, jak zabránit koordinovanému jednání, a zkoušky i demonstrace jsou dva případy téhož zásahu.

Když během protestu vypnete síť, neumlčeli jste rozhovor. Rozehnali jste shromáždění dřív, než vzniklo.

Článek 9, nebo článek 11 Africké charty

Takový pohled na právo na internet mění, které ustanovení Africké charty se uplatní a co státy svým občanům dluží.

Vypínání internetu se před soudy téměř vždy řeší jako problém svobody projevu podle článku 9 Africké charty lidských práv a práv národů. Článek 11 chrání právo svobodně se shromažďovat s druhými. Ta dvě ustanovení nejsou totéž. Článek 9 odstavec 2 dává každému právo vyjadřovat a šířit názory „v mezích zákona“. Článek 11 připouští „pouze nezbytná omezení stanovená zákonem“. Nezbytnost stojí přímo v textu článku 11 a v článku 9 chybí.

Nic z toho není africká zvláštnost. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech chrání pokojné shromažďování v článku 21. Výbor OSN pro lidská práva, orgán, který pakt vykládá, vydal v roce 2020 Obecný komentář č. 37, který vysvětluje, co tento článek znamená. Článek 21 v něm vykládá tak, že se vztahuje na shromáždění konaná na internetu i na organizování shromáždění konaných v ulicích. K vypínání internetu se vyjadřuje výslovně: státy nesmějí „blokovat ani omezovat připojení k internetu v souvislosti s pokojnými shromážděními“ ani provádět „geograficky cílené zásahy do připojení nebo zásahy cílené na konkrétní technologii“. To je ustálený výklad už šest let.

Pokyny Africké komise ke svobodě sdružování a shromažďování z roku 2017 jdou ještě dál: shromažďování pojímají jako něco, co stát musí aktivně umožňovat, nikoli jen nepotlačovat. Její Deklarace zásad z roku 2019 v zásadě 37 odstavci 1 uvádí, že státy „usnadňují“ projev a přístup k informacím na internetu. Zásada 38 odstavec 1 připouští zásahy do obsahu, pokud jsou „odůvodnitelné a slučitelné s mezinárodním právem a standardy lidských práv“. Zásada 38 odstavec 2, která zakazuje „jakékoli narušení přístupu k internetu … pro části veřejnosti nebo celé obyvatelstvo“, žádnou takovou výhradu nemá. Ta nesouměrnost je záměrná — a dělá mnohem méně práce, než by měla.

Anglofonní regiony Kamerunu byly od ledna 2017 přes rok odpojené ve snaze potlačit nesouhlas. Území Fizi v provincii Jižní Kivu v Demokratické republice Kongo bylo od července 2026 offline přes měsíc. Deklarace je takzvané měkké právo, což je skutečné omezení; zároveň je to nejjasnější vyjádření kontinentálního standardu pro práva na přístup.

Na článek 9 se silně nespoléhají jen právníci v soudních sporech. Sahá to až nahoru. Africká komise sama v roce 2024 přijala rezoluci o vypínání internetu během voleb. Rezoluce pojímá vypnutí jako zásah do svobody projevu a přístupu k informacím podle článku 9. Shromažďování nezmiňuje vůbec.

Nárok, který nikdo nevyargumentoval

Ndiaga Gueye vede senegalské sdružení uživatelů technologií. Poté, co vláda během protestů v červnu a červenci 2023 vypnula mobilní internet, zažaloval Senegal u Soudního dvora Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS). Dovolával se svobody projevu a přístupu k informacím podle článku 9, práva na práci podle článku 15 a práva shromažďovat se podle článku 11 Africké charty a článku 21 Paktu.

Dne 14. května 2025 soud rozhodl v jeho prospěch z důvodu svobody projevu. Použil čtyřstupňový test legality, legitimního cíle, nezbytnosti a přiměřenosti a dospěl k závěru, že Senegal neobstál v žádném z nich: žádný zákon odpojení nepovoloval, nebyl předložen žádný důkaz o hrozbě, existovala méně omezující opatření a plošné vypnutí nebylo nezbytné ani přiměřené. Soud také rozhodl, že vypnutí porušilo Gueyeovo právo na práci. Jeho tvrzení, že vypnutí porušilo jeho právo shromažďovat se, ale k ničemu nevedlo.

Vznesli ho dva žalobci: sdružení a sám Gueye. Soud nárok sdružení týkající se shromažďování zamítl, protože nebyl vyargumentován ani podložen. Uznal, že Gueye byl oprávněn svůj nárok vznést, ale případ pak rozhodl na základě svobody projevu a práva na práci a o tom, zda vládní vypnutí porušilo jeho právo shromažďovat se, nikdy nerozhodl. Obecný komentář OSN č. 37 tou dobou platil už pět let.

Tak to s argumentem doopravdy vypadá. Nárok na svobodu shromažďování se dostal před regionální soud a nic z toho nebylo — ne proto, že by šlo o nesprávné právo, ale proto, že ho nikdo nevyargumentoval.

Rozsudky jsou tenčí, než se zdá

Znamenají méně, než naznačují obhájci práv. Vrchní soud Zimbabwe zrušil pokyny k vypnutí z ledna 2019 během několika dní, ale s odůvodněním, že státní ministr neměl pravomoc je vydat, protože správu zákona o odposlechu komunikace si vyhradil prezident; ústavní otázkou se soud výslovně odmítl zabývat. Soud ECOWAS v červnu 2020 prohlásil vypnutí v Togu z roku 2017 za nezákonné, ale protože Togo připustilo, že ho žádný zákon nepovoloval, soud se nikdy nedostal k otázce, zda by vypnutí vůbec mohlo být nezbytné nebo přiměřené. V Keni vydal soudce Bahati Mwamuye 14. května 2025 předběžné opatření, které vypnutí do projednání věci zakazovalo, a v červnu už organizace pro lidská práva požadovaly, aby se dodržovalo.

Zimbabwe a Togo jsou vítězství v otázce legality, ne obsahu práva; ani jedno neříká vládě, co smí dělat, jakmile přijme zákon. Výjimkou je Senegal: je to první africký rozsudek, podle něhož vypnutí neobstálo v testu nezbytnosti a přiměřenosti. K tomuto závěru ale dospěl podle článku 9 a článek 11 nezmínil. Vypínání mezitím pokračovalo. Tanzanie vypnula internet během voleb v říjnu 2025 a Uganda nařídila výpadek před hlasováním v lednu 2026. První vypnutí v dějinách Angoly přišlo deset týdnů poté, co dva soudy v týž den rozhodly o stejné věci.

Jak tento vzorec změnit?

Pokud chtějí právníci a obhájci lidských práv tento vzorec změnit, musí nárok na svobodu shromažďování vyargumentovat, ne ho jen vyjmenovat. Gueyeův případ ukazuje, co se stane jinak: právo bylo v podání jmenováno a pro nedostatek důkazů a argumentace odbyto, zatímco soud se pustil do nároků, které byly řádně postavené. Proti pozitivní povinnosti z Pokynů z roku 2017 se vládě argumentuje hůř než proti testu přiměřenosti u obsahu — ale jen tehdy, když ji někdo soudci řádně předloží.

Musíme jmenovat operátory. Vypnutí provádějí licencované firmy na pokyny, které často nejsou písemné a někdy jsou nezákonné i podle domácího práva, jemuž držitel licence podléhá. Občanská společnost v roce 2019 psala kvůli Súdánu přední telekomunikační společnosti MTN. Licenční podmínky zůstávají pákou, za kterou skoro nikdo netahá.

A konečně bychom měli nedodržování rozhodnutí brát jako selhání vymáhání, ne jako otevřenou právní otázku. Když keňský soud vypnutí zakáže a výpadek pokračuje, chyba není v zákoně.

Právo na digitální protest v Africe není třeba vymýšlet. Je třeba ho najít — a vlády nám už dvanáct let ukazují, kde leží: pokaždé, když se sešel dav a síť zmlkla.