V brazilské metropoli si lidé sami pěstují ochranu před vedrem

Brasília se drží celostátního vzorce: zeleň soustřeďuje do nejbohatších čtvrtí

Původně vyšlo na Global Voices

Nasaré Francisca da Silva zalévá plodiny ve Floresta da Nasaré v brazilské Ceilândii, kde její agrolesnický projekt vyrostl na místě smetiště. Foto: Fabio Pozzebom/Dialogue Earth, použito se svolením.

Tento článek od Lobata Felizoly původně vyšel 14. července 2026 na webu Dialogue Earth. Zde jej v upravené podobě znovu zveřejňujeme na základě partnerské dohody s Global Voices. Je také součástí práce Dialogue Earth na projektu Community Adaptations to City Heat (CATCH), který vzniká ve spolupráci s Bostonskou univerzitou.

Brasília měla být zeleným městem. Výsadba stromů byla pro plánování brazilské metropole natolik zásadní, že se o ní mluvilo jako o městě-parku. Je to vidět v jejím centru: chladné aleje stromů a zelené parky, kde se místní rádi procházejí. Město vyrostlo za pouhých 41 měsíců a nablýskaná nová metropole nahradila savanový biom Cerrado.

Jenže 30 kilometrů (19 mil) od Plano Piloto, centrální části navržené ve tvaru letadla, nahradil tenhle ekosystém ve favele Sol Nascente beton. Zatímco v Plano Piloto připadá na obyvatele v průměru 138 metrů čtverečních (1 485 čtverečních stop) zeleně, studie městské zeleně z Univerzity v Brasílii (UnB) zjistila, že v některých okrajových částech Brasílie může být toto číslo až 23krát menší. Pro tyto okrajové oblasti je podle studie typická „skromná vegetace a větší vzdálenost k zeleni“.

Sol Nascente tvoří převážně asfaltové ulice, domy natěsnané jeden na druhém a úzké chodníky, na které se sotva vejdou chodci, natož stromy. Horko je obrovský problém. „Někdy je celá ulice na slunci a vzduch vůbec neproudí,“ říká místní obyvatel Francisco Silva.

Dopady na zdraví mohou být vážné. „Všechno je hrozně suché a teče mi krev z nosu,“ říká čtyřiatřicetiletý muž. Silva trpí rinitidou a bronchitidou, které mu narušují spánek. „Když zavřu okno, nemůžu dýchat. Když ho otevřu, jde dovnitř suchý vítr a prach.“

V období sucha každý den myje dvorek, po domě rozkládá mokré ručníky a nosí roušku. Aby horku čelil, předělává dům tak, aby se do něj vešla tráva a mladé stromky. Na chodníku zasadil jediný strom v celé ulici — osamělé ipê, druh v Latinské Americe běžný.

Valdir Steinke, autor studie Univerzity v Brasílii, říká, že brazilský Federální distrikt (kde Brasília leží) odráží celostátní vzorec: „zeleň je soustředěná v nejbohatších oblastech, zatímco předměstí nemají skoro žádnou“. Průměrný příjem domácnosti na osobu je v Plano Piloto skutečně dvanáctkrát vyšší než v Sol Nascente. „Je to strohý a nepřikrášlený obraz socioekonomické segregace, v níž urbanismus na předměstích přírodu přehlíží,“ říká Steinke. Tyto problémy se zhoršují, jak klimatická změna žene teploty nahoru a zvyšuje úmrtnost i nemocnost. Místní vláda v reakci na to chystá program výsadby stromů a obyvatelé se tam, kde územní plánování selhalo, obracejí k „partyzánskému zahradničení“.

Zelená nerovnost je celosvětový problém

Sol Nascente vznikla v 90. letech na nelegálně obsazené zemědělské půdě. Dnes na území o rozloze 9 kilometrů čtverečních (3,4 čtverečních mil) žije přes 70 000 lidí. Hustota zalidnění je tu téměř šestnáctkrát vyšší než průměr Federálního distriktu. Asfalt, řídká vegetace a vysoká koncentrace obyvatel vytvářejí ve favele ideální podmínky pro takzvaný městský tepelný ostrov.

„Beton a asfalt pohlcují a drží sluneční teplo účinněji než vegetace, zatímco stromy ochlazují stínem a vlhkostí,“ vysvětluje Gregory Wellenius, ředitel Centra pro klima a zdraví na Bostonské univerzitě v USA.

To, co se stalo v Sol Nascente, odpovídá celosvětovému vzorci. Nedávná analýza 199 měst z celého světa došla k závěru, že nerovný přístup k zeleni je rozšířený a ve městech globálního Jihu jsou rozdíly dvakrát větší než na Severu.

„Mapy extrémního horka vypadají velmi podobně jako mapy chudých čtvrtí,“ říká Jeremy Hoffman, výzkumník z Groundwork USA, sítě amerických organizací, které usilují o klimatickou spravedlnost. „Tepelná ohniska se obvykle překrývají s oblastmi, kde je vyšší chudoba, nižší vzdělání, víc chronických nemocí a horší přístup k zeleni.“

3-30-300

Cecil Konijnendijk, odborník na městské lesy a čestný profesor na Univerzitě Britské Kolumbie v Kanadě, navrhl proti zelené nerovnosti ve městech pravidlo „3-30-300“. Podle něj by každý měl z okna vidět aspoň tři stromy, žít ve čtvrti, kterou aspoň z 30 procent pokrývají koruny stromů, a mít to do parku nebo jiné zeleně nejvýš 300 metrů (984 stop). Tak má mít zrakový i fyzický přístup k přírodě a k tomu, co přináší.

Pravidlo převzali urbanisté po celém světě. Už se jím řídí politika výsadby stromů v Belgii, Švédsku, Nizozemsku, USA a Kanadě.

V Brazílii z něj vychází Národní plán městské zeleně, představený v roce 2025 na klimatické konferenci OSN COP30. Plán přiznává, že živelná urbanizace Brazílie vedla k rozdrobení krajiny, odlesňování a zabetonované půdě, což spolu s klimatickou změnou zhoršuje život ve městech.

Aby se to obrátilo, stanovuje plán cíle do roku 2045. Jedním z nich je zvýšit podíl obyvatel, kteří mají v bezprostředním okolí aspoň tři stromy. To by zpřístupnilo zeleň zhruba 40 milionům dalších lidí. Někteří odborníci ale pochybují, jak univerzálně je pravidlo 3-30-300 použitelné. Paulina Achurra ze vzdělávací platformy Arq.Futuro upozorňuje, že programy ozeleňování nepomohou v komunitách, kde „sotva je chodník, do kterého by se dal zasadit strom“.

Podle Achurry, která promluvila na akci v São Paulu, „sice chybějí inovativní řešení, která by počítala se zelení, ale musí být v našich městech [na globálním Jihu] proveditelná“.

Extrémní horko, extrémní riziko

Sol Nascente, jedna z největších favel v zemi, je plná asfaltových ulic, kde nenajdete skoro žádný strom. Foto: Fabio Pozzebom/Dialogue Earth, použito se svolením.

Larissa Brenda Cordeiro, která předsedá Institutu Dcer Země (IFT), organizaci za sociální a environmentální spravedlnost v Sol Nascente, říká, že kvůli odpolednímu horku se organizace někdy nemůže scházet ani pracovat v kanceláři. Kvůli astmatu a fibromyalgii pociťuje i fyzické následky: bolesti svalů a kloubů. „Je mi opravdu zle v zimě i v obdobích extrémního horka.“

Patricia Fabian, odbornice na horko z Bostonské univerzity, říká, že lidé žijící v městských tepelných ostrovech jsou škodlivým účinkům vysokých teplot vystaveni víc: „Čím je prostředí teplejší, tím vyšší je riziko dopadů na zdraví, včetně srdečně-cévních onemocnění, kognitivních potíží, dýchacích obtíží, a dokonce smrti.“

V období sucha může teplota v některých částech centra Brasílie vystoupat na 37,8 °C (100 °F), zatímco v Ceilândii, k níž Sol Nascente patřila do roku 2019, dosahuje 46,6 °C (116 °F).

Chránit a pěstovat

Jedním z mála zelených míst v Sol Nascente je zbytek parku Lagoinha, který postupně odlesnila rozrůstající se zástavba. Palmy buriti prozrazují hojnost podzemní vody. Odpadky se tu ale hromadí, kde se jim zachce — i v pramenech, které napájejí řeku Melchior a povodí Descoberto, odkud pochází přes 60 procent vody pro Federální distrikt.

V prosinci 2025 schválil Federální distrikt vlastní plán, jak zmenšit „deficit zeleně“ ve svých okrajových částech. V případě Sol Nascente vláda Dialogue Earth sdělila, že se nemůže začít sázet, dokud se nevyřeší problémy jako úzké chodníky a chybějící dešťová kanalizace, protože by stromky nepřežily. Neupřesnila, jestli a kdy se tyto práce uskuteční.

Odpadky rozházené po parku Lagoinha, jednom z mála zelených míst v Sol Nascente. Foto: Fabio Pozzebom/Dialogue Earth, použito se svolením.

Dnes park Lagoinha připomíná velký trávník s několika původními stromy. Aktivisté jako Cordeiro doufají, že se z něj jednou stane zalesněné místo s piknikovými stoly a hřišti: „Snem je, aby z Lagoinhy byl pořádný park, který si lidé užijí.“

Pro takový projekt mají vzor: na hranici Sol Nascente a Ceilândie vyrostl ze smetiště ochranářský projekt zvaný Floresta da Nasaré. V roce 2009 se žena v domácnosti Nasaré Francisca da Silva sama pustila do vyklízení veřejného pozemku velikosti fotbalového hřiště naproti svému domu. Pak zasadila sazenici. „Lidé tam vyhazovali všechno možné, od stavební suti po mrtvá zvířata,“ vzpomíná. „Dívala jsem se na to ode dveří a bylo mi z toho smutno.“

Z jedné sazenice vyrostl agrolesní porost, o který se dnes starají sousedé, neziskové organizace a výzkumníci z Univerzity v Brasílii. Péči da Silvy o pozemek v roce 2023 formálně uznala vláda Federálního distriktu. Veřejné peníze sem sice neplynou, ale hrozí menší riziko, že pozemek někdo zabere nebo že jejich práce bez varování skončí.

V horkých dnech je pod korunami stromů pořád chládek. „Každý sem může přijít a schovat se před horkem,“ říká da Silva.