Z ulic k volebním urnám: co se může Srbsko naučit od Maďarska

Orbánova mašinérie vypadala neporazitelně — dokud občanské hnutí nerozlomilo psychologickou past strachu

Původně publikováno na Global Voices

Projev Pétera Magyara na ustavujícím zasedání Národního shromáždění v Budapešti 9. května 2026. Foto: Elekes Andor, Wikimedia Commons (CC BY 4.0).

Tento článek Tjaši Feherové vyšel poprvé srbsky na webu Istinomer.rs 2. září 2026. Upravená verze se zde znovu zveřejňuje na základě dohody o sdílení obsahu mezi Global Voices a Centrem pro výzkum, transparentnost a odpovědnost (CRTA).

Srbsko se chystá na volby naplánované na 18. října, o kterých už mnozí mluví jako o historických. Nejde přitom jen o to, jestli lze porazit zabetonovanou vládu. Jde o to, jestli se téměř dva roky studentské mobilizace dají proměnit ve volební sílu.

Politická krize, která následovala po zřícení přístřešku nádraží v Novém Sadu v listopadu 2024, přinesla něco, co Srbsko léta nezažilo: trvalou občanskou mobilizaci, nové sítě důvěry a zapojení velkého množství lidí mimo tradiční opoziční struktury.

Přesun z ulic k volebním urnám ale mění povahu úkolu. Volby vyžadují organizaci, dosah, data, místní zázemí, schopnosti pro samotný volební den a umění přesvědčit lidi, kteří nikdy na žádném protestu nebyli. Srbská vládní strana vstoupí do takového souboje s obrovskou organizační i mediální převahou. Obavy z tlaku na instituce, z narušení férovosti voleb a ze zneužívání státních prostředků přitom zůstávají ústředním rysem politického prostředí.

V téhle situaci stojí za to podívat se na sever, do Maďarska.

V dubnu 2026 se straně Tisza Pétera Magyara podařilo porazit Fidesz Viktora Orbána po 16 letech u moci. Maďarsko a Srbsko se samozřejmě liší historicky, institucionálně i politicky a maďarskou zkušenost nelze brát jako šablonu. Paralely tu ale jsou: stát ovládnutý jednou stranou, která se zabetonovala u moci, nerovné mediální prostředí, rozsáhlé výhody vládnoucích včetně využívání státních prostředků na politické kampaně, roztříštěná a oslabená tradiční opozice a nová politická síla, která se snaží proměnit rozšířenou nespokojenost ve volební většinu.

Na Maďarsku tedy není zajímavé jen to, že Orbán prohrál. Zajímavé je, jak si poměrně nové politické hnutí dokázalo vybudovat organizaci schopnou soupeřit s politickou mašinérií, která léta dělala všechno pro to, aby byla mimořádně těžko porazitelná.

Maďarská zkušenost je nakonec příběhem přechodu od hněvu k zapojení, od zapojení k organizaci a od organizace k volební síle.

Aby změna byla uvěřitelná

Prvním úspěchem Tiszy byl možná úspěch psychologický. Maďarské opoziční strany proti Orbánovi léta vedly kampaně, odhalovaly korupci a koordinovaly kandidáty. Mnoho občanů ale přestalo věřit, že mohou opravdu vyhrát. Tisza tohle vnímání postupně změnila.

Stala se samozřejmou politickou adresou pro lidi, kteří chtěli změnu. Jak se zlepšovaly její průzkumy a rozrůstala místní organizace, přidávalo se víc dobrovolníků, víc lidí přispívalo penězi, víc voličů jí věnovalo pozornost a hnutí bylo vidět. Tento růst pak zpětně dělal Tiszu čím dál věrohodnější jako budoucí vládu. Mnoho povolebních analýz považuje právě tuto souhru vedení, organizace, poselství a mobilizace za jedno z hlavních vysvětlení průlomu.

Tisza lidi nepřesvědčila jen o tom, že by Orbán měl odejít. Přesvědčila jich dost o tom, že ho lze porazit. Na tom rozdílu záleží v politických systémech, kde jedna strana vládne tak dlouho, že její další vláda začíná působit jako nevyhnutelná.

Pro Srbsko, kde vyrostla generace, která nezažila jinou vládu než tu ovládanou Aleksandarem Vučićem a SNS, může být tento psychologický posun stejně důležitý jako kterákoli konkrétní technika kampaně.

Projev Pétera Magyara na ustavujícím zasedání Národního shromáždění v Budapešti 9. května 2026. Foto: Elekes Andor, Wikimedia Commons (CC BY, 4.0).

Oslovit i druhou stranu

Kampaň Tiszy také pochopila, že na porážku Fideszu nestačí zmobilizovat lidi, kteří už Orbána neměli rádi. Tisza potřebovala bývalé voliče Fideszu, nevoliče a lidi, kteří se odcizili vládě i tradiční opozici.

Kampaň se proto nevymezovala hlavně podle staré dělicí čáry mezi levicí a pravicí. Magyar používal národní symboly a mluvil o Maďarsku, důstojnosti, suverenitě, veřejných službách a národní obnově. Hodně jezdil po konzervativních oblastech a menších obcích a nesoustředil se hlavně na Budapešť a další bašty opozice.

Pomáhal mu i jeho vlastní původ. Jako člověk, který přišel z prostředí Fideszu, mohl nespokojeným voličům vlády nabídnout politický východ, aniž by po nich chtěl, aby se zřekli všeho, čemu dřív věřili. Poselství v podstatě znělo: nemusíte se stát tradičními voliči opozice, abyste došli k závěru, že systém zašel příliš daleko.

Pro Srbsko je to důležitá lekce. Volební koalice, která má porazit dominantní vládní stranu, se nemůže skládat jen ze studentů a stávajících voličů opozice. Musí oslovit i politicky nezapojené občany, lidi, kteří nevěří tradiční opozici, a zklamané voliče vlády. Maďarská zkušenost naznačuje, že na porážku zabetonované vlády je potřeba proniknout do jejího voličstva, a ne jen co nejvíc zvýšit účast mezi těmi, kdo jsou proti ní už teď.

Z hnutí organizace

Druhý velký průlom byl organizační. Tisza nezůstala hnutím stojícím na Magyarovi, velkých shromážděních a pozornosti na sociálních sítích. Kolem nadšení, které se objevilo, vybudovala zázemí.

Jeho středem byly Tisza Szigetek neboli Ostrovy Tiszy: místně organizované skupiny po celém Maďarsku. V době kampaně síť zahrnovala tisíce místních komunit a desítky tisíc lidí, z nichž mnozí se nikdy předtím do stranické politiky nezapojili.

Když na začátku roku 2025 převzal kampaň Péter Tóth, popsal obrovskou občanskou energii, která už v těchto skupinách byla. Jeho úkolem nebylo nadšení vyrábět, ale zorganizovat ho: najít schopné místní organizátory, omezit zdvojenou práci, zaplnit zeměpisná bílá místa a nasměrovat tisíce dobrovolníků ke společným cílům.

Tóth odhadl, že účinná celostátní volební operace potřebuje zhruba tři silné aktivisty na každý volební okrsek, tedy celostátně asi 30 000 lidí. Ten výpočet ukazuje, jak konkrétní organizování bylo. Cílem už nebylo jen přilákat příznivce. Cílem bylo vybudovat dost místních sil na pokrytí celé země.

Pro Srbsko je to obzvlášť podstatné, protože studentské hnutí už má něco, co politické kampaně obvykle těžko vytvářejí: motivované lidi, místní sítě a jistou míru společenské důvěry. Úkolem je proměnit podporu v odpovědnost. Člověk, který s hnutím sympatizuje, je politicky užitečný. Člověk, který ví, že odpovídá za organizaci konkrétní čtvrti, vesnice, volební místnosti nebo skupiny dobrovolníků, je organizační silou.

Místní organizace rozhodovala

Tisza záměrně snížila laťku pro místní organizování. Nezačínala formálními stranickými pobočkami. Malé skupiny občanů se mohly organizovat na místě a postupně se stávat součástí širší sítě.

Politická organizace tak mohla růst i tam, kde byla opozice tradičně slabá. Hrstka aktivních lidí mohla uspořádat schůzku nebo stánek na ulici, získat další, pomoct s Magyarovou návštěvou a postupně vybudovat stálou místní přítomnost.

Důležité je, že Tisza nebrala venkovské Maďarsko jako území, které prostě patří Fideszu. Kampaň hodně investovala do vesnic a malých měst a snažila se budovat místní síly, místo aby tam pořád dovážela aktivisty z Budapešti nebo jiných opozičních bašt.

Tento přístup posilovaly Magyarovy rozsáhlé cesty po zemi, maďarsky országjárás. Nebyly to jen mítinky. Místní skupiny návštěvy připravovaly, mobilizovaly účastníky a získávaly kolem nich příznivce. Celostátní akce tak posílila místní organizaci, místo aby se rozplynula, jakmile Magyar odjel.

Tóth později vysvětlil, že díky Magyarovým cestám, akcím, novinám a další práci v terénu Tisza během roku 2025 opakovaně zasáhla každou maďarskou obec. Výrazný podíl lepších výsledků strany na venkově připsal právě této vytrvalé přítomnosti.

Základní princip byl jednoduchý: po návštěvě v rámci kampaně má na místě zůstat organizace.

Osobní kontakt jako náhradní mediální systém

Tato strategie v terénu pomohla Tisze vyrovnat se i s obrovskou mediální převahou Fideszu. Tisza nepředpokládala, že se vyrovná vládní přítomnosti v televizi, reklamním prostředkům a širšímu komunikačnímu zázemí. Místo toho hodně investovala do přímého kontaktu.

Komunikačními kanály se staly dobrovolník, který mluví se sousedem, stánek na ulici v malém městě, místní schůzka nebo důvěryhodný člověk, který vysvětluje, proč změnil politický názor. Digitální média tyto rozhovory zesilovala, ale nenahrazovala.

To je z Maďarska důležitá lekce. Když je přístup k masovým médiím hluboce nerovný, odpovědí nemusí být snaha napodobit mediální mašinérii vládnoucích s menším rozpočtem. Vyzyvatel může vybudovat souběžné komunikační zázemí postavené na lidech a vztazích důvěry.

Smysluplné úkoly pro dobrovolníky

Kampaň také brala dobrovolníky jako organizační zdroj, a ne jen jako publikum.

Lidé dostávali konkrétní úkoly: obsluhovat stánky na ulici, roznášet materiály, chodit od dveří ke dveřím, pořádat schůzky, sbírat kontakty, získávat další dobrovolníky, pomáhat s Magyarovými návštěvami, podporovat kandidáty v obvodech a nakonec hlídat volební místnosti.

Na tom záleželo, protože zapojení samo vytvářelo cestu k vedoucím rolím. Místní sítě ukázaly, kdo přichází pravidelně, kdo dokáže zorganizovat ostatní, komu lidé v místě důvěřují a kdo zvládne odpovědnost bez neustálého dohledu. Někteří z nich pak mohli převzít větší úlohy.

To je zajímavá lekce pro hnutí, která nedůvěřují tradičním stranickým hierarchiím. Vedení nemusí být nutně určeno celé shora. Vůdce může odhalit sama organizace tím, že ukáže, kdo je schopen práci odvést. Pro studentské hnutí, které se bojí zopakovat tradiční stranické hierarchie, to může být obzvlášť zajímavé.

Data a profesionalizace

Jak Tisza rostla, samotné nadšení přestalo stačit. Tóth po volbách výslovně řekl, že moderní kampaň nakonec potřebuje lidi i data.

Velká demonstrace hnutí řekne, že ho podporuje hodně lidí. Volební organizace ale potřebuje vědět, kdo ti lidé jsou, kde bydlí, jestli jsou ochotni pomáhat jako dobrovolníci a jestli by je měl někdo znovu kontaktovat. Podle Tótha byli kandidáti v obvodech vedeni k tomu, aby si vybudovali databáze zhruba s 15 000 kontakty.

Tisza proto kolem své občanské sítě vytvořila profesionální týmy pro data, akce, provoz a komunikaci. Byl to důležitý přechod. Hnutí se profesionalizovalo, ale profesionálové tu byli od toho, aby zvýšili účinnost občanské sítě, ne aby ji nahradili.

Tento rozdíl může být pro Srbsko důležitý. Studentské hnutí možná bude potřebovat profesionální dovednosti z kampaní, právní znalosti, datové systémy a logistiku, aniž by nutně přebíralo organizační kulturu tradičních stran, na kterých se snaží zůstat nezávislé.

Technologie organizaci podporovala, nenahrazovala

Tisza si nakonec vyvinula vlastní digitální platformu pro organizování, TISZA Világ, která propojovala příznivce s místními skupinami, akcemi a příležitostmi k dobrovolnictví. K účasti povzbuzovala také úkoly, body a odznaky.

Důležité je ale pořadí. Tisza nepostavila aplikaci, aby kolem ní pak zkoušela vytvořit hnutí. Nejdřív byly místní komunity a sítě dobrovolníků. Digitální zázemí přišlo, až když bylo zapojení příliš velké na to, aby se dalo koordinovat neformálně.

Lekce tedy není ani tak o tom, jakou aplikaci použít, jako spíš o tom, co má technologie dokázat. Cílem je, aby člověk, který projeví zájem, mohl snadno udělat další krok: přidat se k místní komunitě, na něco přijít, zapojit se jako dobrovolník a nakonec převzít odpovědnost. Technologie funguje, když zkracuje vzdálenost mezi sympatiemi na internetu a zapojením v reálném světě.

Jiná komunikace

Komunikační strategii Tiszy pomáhala i energie jejích příznivců. Magyar často vyvolával velmi vysoký ohlas, přestože produkoval méně obsahu než komunikační mašinérie Fideszu. Obsah šířili sami příznivci, a kampaň tak dosáhla dosahu, který by si samotnými tradičními médii nekoupila.

Zároveň se Tisza snažila nepřebírat všechny rysy politické kultury, kterou napadala. Tóth po volbách řekl, že kampaň dostala kompromitující materiály o politických soupeřích a jejich rodinách, ale záměrně je odmítla použít. Argumentoval tím, že politická změna má znamenat i jinou politickou morálku.

Symbolicky se to ukázalo po volbách, kdy jednu budapešťskou reklamní stěnu, známou léty vládních kampaní postavených na strachu, nahradily květiny a nápis „Může to být i krásné“. Ten obraz zachytil širší únavu z neustálé politické mobilizace pomocí strachu, nepřátel a nenávisti.

Pro občanská hnutí je to podstatné, protože důvěryhodnost je vzácný politický zdroj. Hnutí, které se prezentuje jako rozchod se stávajícími politickými praktikami, může tuto výhodu rychle ztratit, pokud se začne chovat přesně jako ti, které kritizuje.

Spojit korupci s každodenním životem

Tisza také dokázala převést složité otázky úpadku demokracie do zkušeností, které lidé znají.

Institucionální proměna Maďarska zahrnovala ústavní změny, volební pravidla, oslabení brzd a protivah, ovládnutí médií a rostoucí prolínání strany se státem. Pro mnoho voličů ale tyto pojmy mohou zůstat abstraktní.

Kampaň je spojila s nemocnicemi, školami, infrastrukturou, ekonomickou nejistotou a obohacováním elit s politickými konexemi. Korupce se tedy nepředstavovala jen jako politici, kteří kradou peníze. Poselství znělo: způsob, jakým systém funguje, vysvětluje, proč obyčejné věci už pořádně nefungují.

Se Srbskem se tu nabízí zjevná paralela. Tragédie v Novém Sadu už vytvořila silné spojení mezi korupcí, odpovědností institucí a skutečnými následky selhání státu. Úkolem je rozšířit toto spojení na širší každodenní zkušenosti lidí, aniž by se kampaň zúžila na nekonečný katalog skandálů.

Péter Magyar na Náměstí hrdinů 3. března 2026 v tradičním kabátci „bocskai“ a s národní kokardou. Foto: Norbert Banhalmi ze série „Euphoria“, která akci dokumentuje, Wikimedia Commons (CC BY 4.0).

Nevzdat se vlastenectví

Tisza také odmítla nechat Fideszu monopol na národní identitu. Magyar mluvil jazykem Maďarska, suverenity, důstojnosti a národní obnovy a schopné instituce a fungující veřejné služby předkládal jako součást toho, co si země zaslouží.

Díky tomu byla politická změna přijatelná i pro voliče, kteří se cítí jako konzervativci nebo vlastenci. Nemuseli si vybírat mezi svou národní identitou a nespokojeností s vládou.

Tahle lekce platí i za hranicemi Maďarska. Zabetonovaná vláda by neměla automaticky vlastnit pojmy jako vlastenectví, stabilita, bezpečnost a národní důstojnost. Odpovědnost, schopná vláda a fungující instituce lze stejně dobře podat jako projev oddanosti vlastní zemi.

Příprava na volební den

Nakonec Tisza brala ochranu voleb a volební účast jako organizační úkoly, které je třeba připravit dlouho dopředu. Podle Tótha kampaň připravovala svou operaci pro volební den zhruba osm měsíců, včetně rozmístění dobrovolníků, pokrytí volebních místností a reakcí na možné nesrovnalosti.

To je poslední fáze proměny Tiszy. Co začalo jako hněv, veřejná mobilizace a charismatický politický průlom, nakonec získalo méně viditelnou mašinérii potřebnou k vítězství ve volbách: místní organizátory, kontakty na voliče, terénní týmy, datové systémy, komunikační kapacity, právní přípravu, přítomnost ve volebních místnostech a operace na podporu účasti.

Tahle mašinérie není nijak okouzlující, ale v obtížném volebním prostředí může být stejně důležitá jako kampaň sama.

Co by to mohlo znamenat pro Srbsko?

Maďarsko není pro Srbsko návodem na kampaň. Magyar byl bývalý člověk zevnitř se zvláštní schopností oslovit zklamané voliče Fideszu. Maďarsko má jiný volební systém, jiné politické tradice a jiný vztah mezi stranami a občanskou společností. Srbské studentské hnutí je navíc silně decentralizované a velkou část legitimity čerpá právě z toho, že stojí mimo běžnou stranickou politiku.

Tím ale vzniká ústřední úkol. Jak může hnutí zachovat vlastnosti, které vytvořily důvěru, a přitom si vybudovat schopnosti potřebné k tomu, aby mohlo ve volbách soupeřit?

Maďarská zkušenost naznačuje, že přechod nemusí vést přímo od protestu k politické straně. Existuje mezistupeň, v němž se protestní sítě mění v trvalé místní komunity, dobrovolníci přebírají odpovědnost, objevují se organizátoři, budují se vztahy s voliči a kolem občanského hnutí vzniká profesionální volební zázemí.

Nábřeží Bem rakpart u ulice Csalogány v Budapešti během vítězného projevu Pétera Magyara v roce 2026, přenášeného na velké obrazovky. Foto: Vauia Rex, Wikimedia Commons. Volné dílo.

Pro Srbsko by to mohlo znamenat stavět i mimo místa, kde je hnutí už teď nejsilnější; udržovat trvalou přítomnost v menších městech a na vesnicích; dávat dobrovolníkům konkrétní odpovědnost; oslovovat lidi, kteří nikdy nebyli na protestu; vážně mluvit se zklamanými voliči SNS, místo aby se s nimi zacházelo jako s nepřátelským blokem; spojovat korupci s každodenním životem; budovat bezpečné systémy pro kontakt s voliči; a dlouho před volebním dnem připravit pozorovatele, právníky a operace na podporu účasti.

Žádný z těchto prvků sám o sobě nevysvětluje, co se v Maďarsku stalo. Síla Tiszy vycházela z toho, jak se navzájem posilovaly. Magyarův celostátní profil přiváděl lidi do místních komunit. Místní komunity vytvářely dobrovolníky. Dobrovolníci zajišťovali kontakt s voliči. Lepší organizace posilovala dojem, že Tisza může vyhrát, a to přitahovalo další zapojení. Digitální komunikace zesilovala práci v terénu, místo aby ji nahrazovala. A inkluzivní politické poselství umožnilo hnutí rozšířit se za hranice tradičního opozičního voličstva.

Tahle soudržnost je možná tou nejdůležitější lekcí.

Maďaři protestovali už dřív. Korupci odhalovali už dřív. Proti Orbánovi už dřív volili. Tisza nakonec přidala zázemí, které dokázalo nespokojenost proměnit ve volební sílu.

Pro Srbsko, kde studentské hnutí už prokázalo mimořádnou schopnost mobilizovat, tak další otázka možná nezní, jestli touha po změně existuje. Spíš jde o to, jak tu energii zorganizovat, aniž by se ztratilo to, co jí dalo sílu.

Maďarský případ odpověď nedává. Nabízí ale užitečnou připomínku: naděje dokáže dostat lidi do ulic, ale volební sílu jí dává teprve organizace.