Mladí lidé překlenují klimatickou propast mezi Oceánií a Karibikem

Když jsou komunity přizvány, když se o řešeních mluví, když jim lidé rozumějí a když dávají smysl v místních poměrech, spolupráce a zapojení přijdou samy

Původně publikováno na Global Voices

Mapy Oceánie a Karibiku přes obraz mladého člověka, který hledí na bouři vznikající na obzoru. Úvodní obrázek vytvořila Janine Mendes-Franco s pomocí prvků Canva Pro.

Autorky a autoři: Adele Roeder, Orit Novak, Chelsea Adams a Zahiris P. Francisco

Tento článek původně vydala organizace Future Forward Australia 10. května 2026. Upravená verze se zde zveřejňuje se svolením.

Mladí lidé dopady klimatické změny dobře znají. Jen v Austrálii se do paměti zapsaly katastrofální požáry Černého léta 2019–2020, rekordní povodně v severních částech země v roce 2026 a naposledy silný tropický cyklon Narelle, který těžce zasáhl tři státy.

Obživu australských zemědělců vážně podkopávají dlouhá sucha a roste počet lidí bez domova, z nichž víc než 23 procent je mladších 25 let. Domorodí Australané, kteří po tisíciletí pečovali o přírodu, vidí, jak jsou jejich znalosti, vedoucí role a hluboké kulturní pouto k zemi oslabovány praktikami, jako je znesvěcování posvátných obřadních míst těžebním průmyslem.

Novinové titulky tyto problémy často staví vedle sebe a přitom zpolitizovávají udržitelnou budoucnost odkazem na závislost Austrálie na uhlí, železné rudě a zemním plynu. I když Velký bariérový útes bledne a australští studenti vynechávají školu, aby stávkovali za klima, klimatickou agendu dusí politické strany, jejichž priority ovlivňují lobbisté těžařských magnátů.

Mladí lidé ve velkých australských městech mají přesto výsadu, že jsou před nejhoršími dopady klimatické změny poměrně chráněni. Naproti tomu malé ostrovní rozvojové státy (SIDS) v Oceánii a Karibiku už klimatickou krizi zažívají jako každodenní realitu, přestože k celosvětovým emisím skleníkových plynů přispívají méně než jedním procentem.

Jak vypadá klimatická krize v malých ostrovních státech

Statistiky nám pomáhají pochopit rozsah klimatické krize v malých ostrovních státech, často ale nezachytí, jak ta realita vypadá. John Whippy, komunitní lídr a klimatický aktivista z fidžijské Suvy, maluje jiný obraz — takový, který se od prognóz přesouvá do každodenního života. V pobřežních a nízko položených komunitách je klimatická změna bezprostřední hrozbou. Stoupající hladina moře pravidelně tlačí vodu do domů a rodiny musí své bydlení neustále přizpůsobovat. „Když přijde voda,“ vysvětluje, „lidé musí všechno přestěhovat — dát to výš, zkusit ochránit, co se dá.“

Pro mnohé není přestěhování schůdnou možností. Komunity se místo toho přizpůsobují na místě. Domy se přestavují na vyšších základech, na vyvýšených dřevěných konstrukcích, aby zůstaly nad stoupající vodou. Taková řešení jsou praktická a nutná, jsou ale také dočasná a určují je spíš omezené prostředky než dlouhodobá bezpečnost.

Stejně zřejmé je, že jde o výzvu environmentální i sociální. Přestože nějaká vnější pomoc existuje — od vlád, mezinárodních organizací nebo v podobě omezených místních zásahů —, mnoho komunit se zdráhá o pomoc požádat. Stud, pocit vystavení nebo strach, že se stanou předmětem pozornosti zvenčí, mohou být překážkou v přístupu k pomoci. Komunity se proto často spoléhají na vlastní síly.

„Nedokončené jednání“

Tam, kde k vnějším zásahům dojde, nebývají vždy dotažené. Příkladem jsou rozvojové projekty, které začaly s dobrým úmyslem, ale nikdy nebyly dokončeny: nedostavěná infrastruktura, napůl postavené silnice a rozestavěné a opuštěné odvodňovací systémy. V takových případech nejde jen o neúčinnou pomoc, ale o důsledky nedokončeného jednání. „Když to není hotové,“ dodává Whippy, „voda stejně přijde. Problém prostě trvá dál.“

Tyto mezery ukazují na širší problém klimatické pomoci: chybí kontinuita a odpovědnost. U projektů, které se zahájí, ale nedokončí, zůstává odpovědnost často na komunitě, bez prostředků na to, aby započaté dokončila. To otevírá zásadní otázky, jak se klimatická řešení navrhují, provádějí a hodnotí.

Z pohledu těch, kdo dopady zažívají, je potřeba většího dohledu — nejen nad financováním, ale i nad tím, aby se iniciativy skutečně dotáhly a opravdu prospěly —, protože ochota komunit zapojit se je velká. „Když lidé přijdou a nejdřív si s komunitou promluví,“ poznamenává Whippy, „pomůže každý.“ Klíčovou zásadou se ukazuje spolupráce, ne vnucování. Když jsou komunity přizvány k rozhodování, když se o řešeních mluví, když jim lidé rozumějí a když dávají smysl v místních poměrech, spolupráce a zapojení přijdou samy.

Zahiris Priscila Francisco Martínez, klimatická aktivistka a novinářka ze Santo Dominga, vidí podobnou situaci v celém Karibiku. „Je srdcervoucí sledovat, jak je každá sezóna hurikánů horší,“ posteskne si. „Kvůli chybějící silné a soustavné klimatické politice přicházejí rodiny každý rok při katastrofách spojených s klimatem o blízké, o domovy i o celou obživu. Když udeří silné deště, děti nemůžou do školy, dospělí nemůžou do práce a vláda často musí vyhlásit celostátní výjimečný stav.“

Dominikánská republika, stejně jako mnoho malých ostrovních států, zůstává vůči klimatickým extrémům velmi zranitelná. Rostoucí teploty a oteplující se oceán zesilují bouře nad Atlantikem, takže než dorazí ke karibskému souostroví, přinášejí víc srážek a mají větší sílu. Nedávné vědecké analýzy ukázaly, že klimatická změna dělá hurikány v regionu ničivějšími: se silnějším větrem, vydatnějšími srážkami a rychlejším zesilováním.

Pro pobřežní komunity a komunity s nízkými příjmy v Dominikánské republice jsou tyto dopady obzvlášť zničující. Záplavy opakovaně zasahují rodiny žijící u řek, v neformálních osadách a ve zranitelných pobřežních pásmech, z nichž mnohým chybějí prostředky, aby se odstěhovaly nebo bezpečně přestavěly. Studie o karibských malých ostrovních státech varují, že stoupající hladina moře, silnější tropické cyklony a stále nevyzpytatelnější srážky vystavují už tak křehkou infrastrukturu, potravinové systémy a zdravotnictví obrovskému tlaku.

„Když přijde voda, lidé mohou přes noc přijít úplně o všechno“

„Pořád by se dalo udělat mnohem víc,“ dodává Francisco Martínez. „Potřebujeme silnější preventivní politiku, odolnou infrastrukturu a víc úkrytů pro rodiny, které žijí ve vysoce rizikových oblastech. Tady, stejně jako na Fidži, když přijde voda, mohou lidé přes noc přijít úplně o všechno.“

Francisco Martínez upozorňuje na rostoucí počet tragédií spojených se záplavami a zřícením infrastruktury v regionu, kde patří děti a zranitelné rodiny často k nejpostiženějším. „Pro mnoho lidí je během extrémního počasí nebezpečné i zůstat doma. Je to jako být uvězněný mezi dvěma nemožnými volbami.“

V širším Karibiku tyto výzvy dál sílí. Podle UNICEF se počet lidí vnitřně vysídlených kvůli bouřím a záplavám v karibských malých ostrovních státech v posledních letech zvýšil šestinásobně a děti a mladí lidé patří k nejpostiženějším. Výzkumníci zároveň potvrzují, že přes 65 procent obyvatel karibských malých ostrovních států žije v nízko položených pobřežních pásmech, takže celé komunity jsou čím dál víc vystavené stoupání hladiny moře, bouřkovým vzdutím, šíření nemocí, potravinové nejistotě a nucenému vysídlení.

„Už jsme viděli tragické případy, kdy přišly o život děti a kdy zřícená infrastruktura zabíjela lidi na ulicích,“ říká Francisco Martínez. „Pro rodiny ve zranitelných oblastech může být během extrémního počasí nebezpečné i zůstat doma. Je to jako být uvězněný mezi dvěma nemožnými volbami.“

Kromě fyzické zkázy přináší klimatická změna mladým Karibčanům i rostoucí citovou zátěž. Mladí lidé v celém regionu stále častěji zažívají klimatickou úzkost, strach, nejistotu a ekologický zármutek, když sledují opakované katastrofy, které dopadají na jejich komunity i jejich budoucnost. Pro mnoho mladých karibských aktivistů, novinářů a komunitních lídrů se proto klimatický aktivismus stal nejen environmentální otázkou, ale bojem o přežití, důstojnost a spravedlnost.

Dvě tváře „voluntourismu“

Reagovat na výzvy takového rozsahu vyžaduje víc než krátkodobé zásahy nebo symbolické přizvání. Rozdílné vnímání klimatické krize dobře ilustruje rozmach takzvaného voluntourismu, kdy nekvalifikovaní dobrovolníci z bohatých zemí zdánlivě „opravují“ klimatické problémy na globálním Jihu, aniž by se s komunitou poradili — což ze své podstaty posiluje neokoloniální představy.

Voluntourismus spojuje cestování s dobrovolnickou prací. V některých situacích může být přínosný, často ale nahrazuje trvalou změnu, která vychází z místa a z potřeb komunity, krátkodobým příspěvkem, po kterém má člověk dobrý pocit. Většina programů navíc zahrnuje jen krátké pobyty do tří týdnů — zdaleka ne dost dlouhé na to, aby vyvážily emise spojené s cestou účastníků.

Odhadem 10 milionů lidí ročně se voluntourismu účastní, takže je zjevné, že lidé chtějí pomáhat komunitám mimo tu svou. Mnoho organizací, které voluntourismus nabízejí, ale klimatickou propast dál prohlubuje: brzdí udržitelný rozvoj komunit, v nichž působí, tím, že vytlačují místní pracovní sílu, nepřizvou komunitu k rozhodování a chovají se kulturně necitlivě — nemluvě o tom, že komunity vystavují dalším problémům, jako jsou rizika pro bezpečnost dětí a přetížení infrastruktury.

Trvalá řešení

To dál podtrhuje, jak důležité je dávat přednost řešením, která vycházejí z místních znalostí a vedou je místní lidé, a naslouchat, místo abychom předpokládali, jakou podporu zranitelné státy od bohatých zemí skutečně potřebují.

Spravedlivější a trvalejší řešení nabízejí spolupracující sítě mladých, jako je Klimatická aliance Oceánie a Karibiku (OCCA). Takové skupiny ukazují, jak mladí lidé z různých regionů, s různou osobní zkušeností s klimatickou krizí, mohou místními pohledy ovlivňovat politiku a prosazovat spravedlivá klimatická opatření.

OCCA, společný projekt center Global Shapers v Brisbane a Castries, uspořádá svou Klimatickou konferenci mládeže na Svaté Lucii v prosinci 2027, poté co akci přesunula z roku 2026. Konference zaplatí účast mladým lídrům ze všech států Oceánie a Karibiku na dvou a půldenním workshopu o tom, jak klimatické projekty rozšířit z místní úrovně na meziregionální. Vyvrcholí Klimatickým prohlášením mládeže pro politiky obou regionů.

V červenci OCCA také uspořádala v Haagu Oceánský dialog Sever–Jih, který propojil mladé lídry z Tichomoří a Karibiku. Tito mladí lídři vedou místní akce s globálním rozhledem a podporují své vrstevníky z druhého regionu v prosazování změn prostřednictvím sdílených zdrojů, znalostí a budování komunity.

Karibik a Oceánie jsou v první linii klimatické změny, ale jsou také domovem mladých lidí, kteří už s jasnou hlavou a odvahou utvářejí řešení. Pro ně není úkolem nakrátko vstoupit a beze změny zase odejít, ale zapojit se s péčí, pokorou a dlouhodobým závazkem.

Jestli chceme spravedlivější klimatickou budoucnost, pak záleží stejně na tom, jak přijdeme, jako na tom, co uděláme: skutečný dopad znamená podporovat místní vedení, ne ho zastínit.